Přežili, i když do poslední chvíle to bylo napínavé - třeba tříhodinový přesun na jih pořád proti slunci, s permanentně nasoleným předním oknem, bude patřit mezi pomalu zapomenutelné.
Mezi těmi třemi níže zmíněnými byl i koncert v nově zrekonstruované sokolovně v Týně nad Vltavou. Na mosazné tabuli u vchodu byl vyjmenovaný kdekdo od EU až po místní donátory, ale o ČEZu ani slovo, přesto blízkost Temelína byla cítit z každého vrutu v dřevěném táflování a každé obkladačky - takhle velkoryse opravený kulturní stánek jsme už dlouho neviděli (a asi zase dlouho neuvidíme).
Už pošesté jsme sezónu ukončili v Městě Touškově, v kině u manželů Machových. Protože koncert měli vyprodaný za několik hodin, závěr příštího roku zřejmě bude podobný.
Pořád ještě je před námi vánoční Telč, proto závěrečnou bilanci připojíme, trochu možná i z pověrčivosti, až bude po všem. Zatím vezměte zavděk péefkou na titulu a doplněným kalendáriem. (25.12.)

Pokud jde o nás, mohla by letošní zima už klidně skončit, protože v poměrně krátké době jsme si stačili vyzkoušet všechny myslitelné zimní sporty (snowboarding, rychlobruslení, obří slalom i alpskou kombinaci), vše bohužel s autem. Patřily k tomu i lahůdky typu z Chebu do Hradce Králové za 7 a půl hodiny nebo jízda v ledových boulích na karlovarské silnici. Vezmeme to popořadě (odzadu).
Výlet do Chebu trochu ovlivnila skutečnost, že po mnoha letech jsme tentokrát nezůstali na noc a nemohli se věnovat tradičním kratochvílím v některé chebské hospodě. Taky poprvé po mnoha letech se nedostavil ing. Pavel Pastyřík, což nás trochu znepokojilo.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ježíšek nás musel navštívit někde jinde, takže přišel v Ostrově nad Ohří. Některé dary byly překvapivé (až jsme si říkali, že tak praštěný nápad mohl dostat jedině Ježíšek, to by žijící člověk nevymyslel), jiné potěšily svojí přímočarostí (oba venkovští muži kapely dostali sekyru), nade všemi ale zvítěžil USB chameleon pro Jindřišku.
Kulturák v Ostrově patří mezi největší stavby v karlovarském kraji a je, podobně jako okolní město vyprojektované v padesátých letech na zelené louce pro 25000 mravenců, zajišťujících dodávky uranu do SSSR, udržovaný citlivě a pietně, jak se sluší na jeden z nejzachovalejších pozůstatků sorely na našem území. V hlavním sále jsme se trochu ztráceli a byli jsme zvědaví, co nás čeká, protože současná sestava v Ostrově za 13 let existence ještě nebyla. Když ještě dvacet minut před začátkem v hledišti zvící fotbalového stadionu harašila jenom uvaděčka, začali jsme se trochu bát, ale nakonec koncert dopadl nad očekávání (zřejmě jsou naučení chodit na poslední chvíli nebo není jednoduché promotat se všemi chodbami kolem sousoší dělníků a žneců a najít správný sál, kde se právě děje kultura). Každopádně zajímavý zářez do naší hudební pažby.
Z ostatních podzimních zájezdů (zima vlastně teprve začne) se sluší vypíchnout Jihlavu (foto 4. a 5.), kde nám poprvé dělal společnost na pódiu stromeček, Sokolov, kam jsme byli do kostela sv. Antonína Paduánského pozváni po šesti letech a třeba Pardubice - na zámku jsme podruhé hráli na charitativní dražbě uměleckých děl ve prospěch společnosti SKP centrum. Nic jsme si nekoupili, byla první adventní neděle a začalo to nepřetžité sněžení.
Do konce roku nás čekají ještě 3 výjezdy (Telč nepočítáme, protože ta je za odměnu), tak snad první fázi zimy ve zdraví přežijeme. (15.12.)

I když letošní festivalová sezóna odešla do zapomnění k novoročním předsevzetím a Jindřiščiným záhonkům s mrkví, s několika pravidelnými letními souputníky jsme se potkali v předvečer svaté Kateřiny v Praze. Časopis Folk (dříve Folk & country) si připomínal v Lucerně 20 let své existence a my jsme byli mezi pozvanými gratulanty. Žalman při té příležitosti vzpomněl, že poprvé v Lucerně hrál už někdy v roce 1964 coby začínající folkový zajoch.
Společně jsme v pramáti koncertních sálů byli naposledy v dubnu 1998, kdy se tu předávaly zlaté klíče F&C, takže mírně povznesená nálada byla nasnadě. Tentokrát to ale nebyly takové nervy a svoji půlhodinu jsme odehráli bez větších zádrhelů. V objektu samotném se za těch dvanáct let mnoho nezměnilo (možná jednou se vymalovalo), naproti tomu významně se změnily (k horšímu) parkovací možnosti, protože modrá zóna pro rezidenty sahá skoro až do Nuslí.
Tzv. kateřinská zima přišla skoro přesně na hodinu a na zpáteční cestě na D1 celkem hustě sněžilo. Už to zase začíná... (25.11.)

Listopadová beseda byla převážně ve znamení propagace Žalmanova trojalba Příběhy a tomu jsme i přizpůsobili program. Vedlejší motiv, připomínku 13ti let existence kapely v současném složení, si vzal na starosti Petr s příslušně zaměřenou zprávou a Žalman při té příležitosti oznámil, že obnovujeme tradici malostranských fejetonů, přičemž autoři se budou střídat, takže v lednu bude Honza, v březnu Petr a tak dále až do skonání světa, besedy nebo kapely. Jindřiška žádný úmysl v tomto směru nevyjádřila.
Úlohy hlavního hosta a kmotra se ujal Mirek Kovářík, který nás (ale i publikum) nadchl svou vitálností a jemnou noblesou, kterou si udržuje i v požehnaném věku. V podstatě nás na dvacet minut vygumoval z pódia. Mirkovi je věnována i fotopříloha, vyjma fotky č. 1 - takhle dojemně se o nás stará kamarádka Iveta, když nám zavřeli tu chlebíčkárnu za rohem. Děkujeme, dortíčky byly zase velejemné.
V lednu se sejdeme v pravidelném druhém úterku, ale další beseda se posouvá o dva týdny dozadu na 23. března. To jen kdybyste si to chtěli už teď poznamenat. (16.11.)

Nepočítáme-li stručný odskok do Vyškova na konci září, poprvé od srazu jsme se viděli až skoro po měsíci. Třídenní zájezd rychle utekl, mimo jiné i proto, že v Litovli jsme hráli ráno od čtvrt na devět (pro nás hluboko v noci) pro místní školní dítky. Pokus vyšuměl bez viditelné odezvy, takže srovnávat s osazenstvem chebské speciální školy, které se loni k návštěvě "výchovného" koncertu postavilo čelem, ani nebudeme.
Hezký koncert se povedl ve Žďáru nad Sázavou, kde jsme v divadle hráli po čtyřech letech. Díky nadstandardní péči pořadatelů a nadstandardní vstřícnosti obecenstva si ho budeme dlouho pamatovat, ale stejně jsme byli zvědavi hlavně na Louny, které se dlouhá léta držely na první příčce našeho interního bodování publik (než je loni sesadil Cheb).
U lounských loutkářů jsme se tentokrát dlouho neohřáli, protože všichni odjeli ještě před tradičním nočním mejdanem, ale slíbili jsme si, že za rok všechno doženeme. Ještě jednou gratulujeme Radimovi k narození syna, kterému jsme k jeho desátým deninám poslali na dálku píseň Rodičové tyranové, aby věděl, co ho čeká. Fotky jsou z koncertu a přimíchaly se i dvě momentky z odpoledního brouzdání po městě. (25.10.)

Na počest ukončení Žalmanovy spolupráce s vydavatelskou oligarchií Universal Music vyšlo bilanční trojalbum s názvem Příběhy.
Na jednu stranu nás může mrzet, že přestáváme patřit do vybrané společnosti velkých jmen jako Chinaski, Jana Kirschner, Katarína Knechtová, Kristína, Ewa Farna, Lady Gaga, Justin Bieber a Sting, ale spíš si oddechneme, protože naše účast na upadajícím byznysu firmy byla naprosto marginální (zhruba na úrovni statistické chyby) a už nebudeme šikanováni žádnými smlouvami a s případnými novými nahrávkami můžeme nakládat podle vlastního uvážení.
Komplet Příběhy obsahuje celkem 60 remasterovaných nahrávek z let 1990 až 2006 a mapuje všechny dosavadní sestavy sdružení Žalman & Spol. Jednotlivá CD mají názvy Kouřovej signál, Tak jsme vandrovali a Až mně bude... a přinášejí většinu stěžejních písní, které Žalman napsal pro svoji kapelu, několik oblíbených lidovek a řadu songů, které stály trochu ve stínu těch slavných a zlidovělých.
Seznam nahrávek najdete v Žalmanově diskografii, album by se mělo objevit v normální distribuci, kromě toho ho budeme i vozit sebou po štacích.
Křest se uskuteční 9. listopadu v Malostranské besedě. (12.10.)

V době, kdy ve virtuálnu už rotují stovky fotek, přicházíme trochu s křížkem po srazu, ale to už lepší nebude. Za poslední týden prudce vzrostla návštěvnost stránek, tak se omlouváme všem, kteří tu pořád nic nenacházeli.
Ještě jednou děkujeme představenstvu a dozorčí radě faklubu, Jirkovi, Janě, Nadě a všem ostatním z Bělice a skupině 4zdi. Kromě toho všem, kteří navzdory živlům s námi strávili pod pláštěnkami celý dlouhý den. Je asi zbytečné vyjmenovávat všechny světlé okamžiky sletu (a že jich bylo) - kdo tam byl, dobře si je pamatuje (od páteční noční reality show Výměna cedulek až po sobotní noční bojovku s qízovými otázkami).
Naše fotky jsou jenom skromným doplňkem k tomu, co si už několik dní vzájemně vyměňujete - na webu fanklubu a v soukromých galeriích se jich už brzy najde mnohem víc (a lepších).
Maňásky opatrujeme jako oko.
Už teď je skoro jisté, že příští velké setkání (malých je během roku několik) se stane příští rok v druhém červnovém víkendu na známém místě, bude spojeno s oslavou desátých narozenin fanklubu a pravděpodobně i nějakými dalšími oslavami. I veřejný program by měl být rozsáhlejší, cca. tři až čtyři kapely. (1.10.)

Poslední setkání s pohrobky Antonína Hájka bylo ze všech tří nejméně radostné. Skupina Rangers Band se problému se stejným repertoárem (jako její družky) zbavila elegantně tím, že nehraje celé písně, ale jakési série, kde se skáče z větve na větev a během hodiny se tak stihne přehrát většina legendárních refrénů. Nic proti tomu, publiko bylo nadšené, ale pak porušili nepsanou festivalovou konvenci, že na konci se rychle všechno shrne z pódia, aby další měli čas na přípravu (a nezáleží na tom, jestli po nás jde přítel nebo nepřítel). V našem případě si pan bubeník pomalu rozebíral nástroj do posledního stojánku a poslední křídlové matičky, takže jsme dobře deset minut čekali s kytarami na krku, než budeme moci začít. Děkujeme a někdy na revanš.
Poslední hraní astronomického léta bylo s Čechomorem, kterému jsme předskakovali v Živohošti na nadačním koncertu firmy SAT AN EC Group. Naše účast odvanula bez většího zájmu, ale měli jsme možnost si chvíli pokecat s Frantou Černým (kterého jsme zblízka neviděli asi 10 let) a Terezou Terčovou, kdysi jímavou písničkářkou z Tachova (studující v Olomouci), dnes sebevědomou manažerku s vysílačkou na krku. Zajímavá proměna.
Dorazila zásilka s fotkami od Jirky Toboly, s kterým jsme se potkali v Turzovce a na Mohelnickém dostavníku (já pak ještě v Tatrách na Hrebienku). Podívejte se, jak to může vypadat, když někdo svůj foťák ovládá a ví, na co se má skrz něj koukat (my znalci tomu říkáme, že umí zkomponovat záběr :-)). Všude zlatý řez a diagonály, ale jak nenásilně... (20.9.)

Nějak často se v poslední době potkáváme se skupinou Rangers/Plavci. Pro plachého folkaře Žalmanova typu to není nic jednoduchého, protože obtížně hledá, čím by vyvážil těžké kalibry promovaných inženýrů a suverénních psů (navíc vždycky hrajeme hned po nich). Ještě nás tahle zkušenost čeká jednou - tuto sobotu v Brně, třeba do té doby něco vymyslíme.
Nestihl jsem napsat nic o dvojité sobotě (Dolní Újezd, Zlaté Hory), tak jenom stručně: před dvěma lety v Děhylově jsme mysleli, že větší horko nám při práci už nikdy nebude. Letošní Újezdské Babí léto bylo v tomhle ohledu ještě o několik levelů horší a když jsme slézali z pódia, stěžovala si dokonce i Jindřiška. Pravidelný spisek ze zpravodaje ÚBL najdete tady.
Ve Zlatých Horách došlo k prvnímu kontaktu s R/P. Překvapilo nás, kolik se ještě kolem půlnoci ve zlatokopeckém areálu zdržovalo relativně střízlivých lidí, to by se na Slovácku stát nemohlo. Další zvláštností bylo, že večerní kulturu kočíroval rozhlasový moderatizátor, což bývá v kapele skoro vždy zdrojem obveselení, neboť zpravidla o nás v životě neslyšel (dokud si něco nenašel na internetu) a informace selektuje podle toho, jestli by to dobře vypadalo v rádiu. Konkrétně ve Zlatých Horách komično vznikalo, když ze Žalmana tahal rozumy, jak zní kosmická hudba a vůbec se ptal na podobné takové pitomosti.
V posledním prázdninovém týdnu jsme hráli celkem čtyřikrát, ale všechny zážitky spolehlivě převálcoval pobyt v Mohelnici, kam jsme se nastěhovali už ve čtvrtek. Mohelnickému dostavníku je věnována i fotopříloha, kromě č. 1 - takhle hezký večer byl ve čtvrtek na Bouzově.
Hned první noc se k nám přiloudala toulavá kočka a až do neděle nás prakticky neopustila. Podle místních v autokempu nemá šanci přežít zimu, tak jsme se ji ujali. V tuto chvíli už je odčervená, očkovaná, má vlastní misky a pelech v teple. Dostala jméno Naďa (celým jménem Naděžda Aligátorovna Mohelnická), protože Naděžda je česky naděje. Největší trauma pro ni bude aklimatizace v domácnosti, kde už jedna kočka bydlí, pak už by měla žít spokojeně.
Některé novinky na dostavníku byly mírně řečeno zarážející - třeba angažmá autodromu nebo některý sortiment ve stáncích. Dokonce byly ojediněle slyšet i vuvuzely, ale to si snad přírodní národ sám zreguluje. Naproti tomu angažmá kávového stánku firmy Mamma mia caffe, kde jsme byli hned jako doma (a někteří se pak nevzdalovali na víc než kilometr), hodnotíme jednoznačně kladně.
Pozn. 1.: foto č. 2 se nevloudilo omylem - to je spodní část Jindřišky při našem vystoupení. Pravda je, že v areálu bylo trochu bláta, ale nic, co by se nedalo zvládnout běžnou botou. Spíš myslím, že nošení holínek je teď trendy mezi folkovými vílami, protože byly spatřeny i na Šárce ze skupiny Pouta (ostatní zpěvačky ještě nestačily zareagovat).
Pozn. 2.: devátá fotka je z cyklu Festivalové nohy a jsou na ní spodní části (zleva) nejmenovaného člena kapely a nejmenované činovnice fanklubu (31.8.)

Stručné zpravodajství z uplynulých dvou týdnů:
Hlavně tedy z minulého, protože minulý týden se potkaly dva důležité festivaly, vedle nichž koncert v Kunštátu a účast na přehlídce v Bolaticích (i když tam bylo taky hezky) mají přece jen poněkud marginální význam.
Kunštát byl zajímavý především tím, že před skoro třinácti lety jsme tu hráli úplně poprvé, takže bylo na co vzpomínat. Třeba na to, jak nás tehdy uvedla místní kulturní paní slovy: "A teď vystoupí Pavel Lohonka a jeho skupina Žalman". Dlouho jsme si pak lámali hlavu, jestli to naši společnou kariéru nějak nepředznamenalo.
V Bolaticích nás čekalo kompletní představenstvo fanklubu a krásné slunné počasí (v té době už na Frýdlantsku voda brala životy a ve zbytku republiky pršelo). Vyfotil jsem pro vás zajímavého exota, který si to pod pódiem hrozně dával bez ohledu na žánr a v pravidelných intervalech byl pořadateli vyváděn. Navíc vypadal trochu jako Jan Rejžek, což celé situaci dodávalo ještě další pikantní rozměr.
Letošní Telč byla zvláštní tím, že jsme měli právě veřejné vystoupení číslo 1400, jinak mělo všechno z naší strany standardní průběh, ani jsme nijak zvlášť neslavili, akorát jsme pozvali na masový zpěv na pódium hosta.
Protože v Telči už pro nás prakticky začínal víkend, byli jsme zvědavi, jestli se potvrdí trend z předchozích týdnů a bude pršet. Měli jsme kliku, protože všude přišla bouřka až v noci.
Pod poněkud nesrozumitelným názvem Moře u rybníka Řeka se skrývala naše páteční štace, jinak restaurace a plovárna jak vystřižená z Rozmarného léta (zpočátku jsme se kradí rozhlíželi, jestli kolem neprojde mistr Důra v plavkách s nohavičkou) u Krucemburku. Diváci seděli i ve šlapadlech zakotvených kolem mola, jedna dvojice dokonce připlula po vodě (pravděpodobně neplatili).
Zbývá Kyjov. Letos byl nebývale silně obsazený, takže jsme měli možnost potkat v zázemí kompletní Hradišťan, Poutníky, Druhou trávu a Folk Team. Festival šlusoval Petr Bende, ale to už si mnozí z nás nepamatují, protože kromě zmíněných muzikantů přijela i kompletní sudoměřická klika, strejda Miro, Jedličky a další známí seděli v hledišti. Skoro všichni měli v ruce pohárek a chtěli se družit, proto z poslední kapely už máme trochu rozmazaný dojem.
I moderátorsky byla tentokrát přehlídka nadstandardně vybavena - u mikrofonu se střídali Vašek Souček a Pepa Štross (ten i zahrál). Kdo jste nebyli, můžete jen litovat. (16.8.)

Další víkend, dalších několik set kilometrů na přecpaných silnicích a prázdniny jsou za polovinou.
Ve Vimperku jsme hráli už potřetí, ale doposud jsme se pohybovali jenom v podzámčí. Tentokrát jsme byli pozváni do zahrady pod arkádami zvláštního propletence hradu a zámku nad městem a kvůli nejistému počasí (už zase) jsme se rozhodli hrát přímo v arkádách, které jsou v patře zařízeny jako provizorní divadlo. Strávili jsme příjemný večer v bundách (v noci bylo v této části Šumavy 9 stupňů).
V sobotu v Pyšelích už bylo zase léto a uvolněnou letní atmosféru měl i společný koncert s Devítkou v zahradě sokolovny. Díky tomu Honza s Jindřiškou prakticky tři hodiny neslezli z pódia.
Na pouti v Opočně nám asi nejsilnější zážitek přinesl průjezd skoro kilometrové trasy mezi stánky a schvácenými obyvateli - způsob, jakým se lidé v tlačenici motají před autem a trajektorie jejich motání by stála za hlubší studii. Jakmile jsme se ocitli v klidu a bezpečí klášterní zahrady, začalo se nám v Opočně líbit a už jsme se nenechali ničím vykolejit (ani když nám během koncertu kolotočáři přes zeď pouštěli Michala Davida). Stage měla šikovně vyřešený umělý horizont z divadelní dekorace - vůbec to nevypadalo špatně. Náš obdiv a dík patří všem, kteří se vydrželi první hodinu smažit a mžourat na nás proti slunci (než zašlo).
Pyšely a Opočno jsou novými zářezy na mapě. (3.8.)

Vypadá to, že horko funguje v podobném režimu jako lidi - od pondělí do pátku maká, na víkend si bere volno.
V pátek v Červeném Kostelci pořadatelé zvolili odvážně venkovní variantu (zřejmě znají lepší servery s počasím, než my) a vyplatilo se - vlahý večer jsme zakončili na zahrádce hotelu Černý kůň, odkud nás teprve kolem půlnoci vyhnal avizovaný déšť.
V sobotu ráno nás probudila esemeska, že festival Folková noc v Dolánkách byl kvůli počasí zrušen a máme volný den (nevíme přesně, co se tam odehrálo, ale zaslechli jsme něco o vyplavené louce a zničené aparatuře).
V Řepicích v neděli pan starosta pro jistotu rozhodl, že hrát budeme v sále. Alespoň jsme se nemuseli zvukově přetlačovat s nafukovacím hradem, který před radnicí vnadil kolemjdoucí přehráváním posledního cédéčka Maxim Turbulenc (náš koncert byl součástí Annenské pouti). Od obce jsme všichni dostali balíček s upomínkovými artefakty, mimo jiné triko se znakem obce a knihu vydanou k 750. výročí vzniku Řepic (vytištěnou na ručním papíře a obdařenou pozoruhodnou redakční péčí).
Víkend byl fotograficky poněkud chudší (spíš z nedostatku příležitostí), tak se aspoň podívejte, jak to kolegům slušelo. Určitě bude zajímavé srovnání s následující sadou fotek, protože část kapely rovnou z Řepic odjela na Sázavu na každoroční expedici. (26.7.)

Kromě Jindřišky, která si medila, jak hezky svítí sluníčko, jsme vlnu veder prožili v odevzdaném zemdlení a na pokraji kolapsu.
Ve čtvrtek v jindřichově Hradci na úvod festivalu Folková růže sice chvíli pršelo (naštěstí to nebylo na nás, protože jsme hráli až za tři hodiny), ale výsledkem bylo akorát vlhké horko, což je pro muzikanta se strunným nástrojem skoro ještě horší, než horko obyčejné - struny zplihnou a promění se v drhnoucí šmirgl. Z první řady nás statečně podporoval Péťa Cihelka.
Asi nejhorší byl pátek v Dolních Kounicích. Do kláštera Rosa coeli přišel rekordní počet lidí, zřejmě v naději, že se mezi zdmi chrámu trochu ochladí, ale uvnitř bylo ještě hůř, protože kamenné stěny až do noci vracely naakumulované teplo. Techniku na koncert zapůjčil Pavel Jarolím, alias Kočena, takže jsme si zase jednou zahráli na pořádný aparát - posuďte sami: Midas Venice, Martin Audio W8LS, T. C. Electronic M-ONE, Crown MT-2400 (a další pozoruhodné kusy).
V sobotu v Turzovce se roztékaly už i čipy ve foťácích, takže nemáme cestu na Slovensko ani nijak zdokumentovánu, ale večer i tam dorazilo čelo zvlněné studené fronty a začalo být trochu lépe.
Až v neděli se situace obrátila - muži souboru začali konečně dýchat a Jindřiška vyhrabala z tašky mikinu. V Beskydech byla nádherná mlha a překrásně mrholilo, kolem Opavy už příjemně foukalo a když jsme dorazili do posledního cíle v polských Glucholazech, pršelo a bylo vlahých 16 stupňů. Na 4. mezinárodním festivalu trampské písně (v originále líbezně pojmenovaném festival piosenky turystycznej) jsme uzavírali český podvečerní blok, ale naším úkolem bylo především udržovat publikum v ohřátém stavu než nastoupí hlavní hvězda Jarek Nohavica. Poslední čtyři fotky zachycují pošmournou atmosféru v lázeňském parku. Kdyby počasí vydrželo, vypadalo by to kolem stánků zřejmě trochu jinak, ale to bychom asi už nevydrželi my. Zachytili jsme taky, jak Jindřiška přenesla operativně svoji šlechtitelskou stanici do auta, protože všude jinde bylo bláto (později už bylo i v autě). (19.7.)

Do prázdnin jsme skočili rovnýma kolama a to rovnou na Zahradu. Naše účast proběhla celkem standardně, tzn. prošuměli jsme bez povšimnutí, ale těch pár tisíc lidí, co s námi zpívali, si nás možná pamatuje. Na Zahradě už začíná být patrné, že dramaturgicko-organizační otěže přebírá druhá generace rodiny Konečných, takže staré struktury našeho typu budou hrát na festivalu stále okrajovější roli. Ale je to v normě - papírovým novinám (vyjma bulváru) se taky neustále snižují prodeje na úkor digitálních médií.
Přestože řadu let jezdíme kolem, nikdy jsme se dosud nepodívali na hrad (zbytky hradu) Starý Jičín. O to větším překvapením byl pro nás večer, kdy jsme přímo na nádvoří hráli. Zřícenina je celoročně přístupná a v létě je každý den v provozu útulná restaurace, která disponuje vším, co unavený poutník, poté, co se namáhavě vyškrabal nahoru, požaduje. Nejúchvatnější ze všech dojmů (kromě laskavého přístupu pana kastelána a jeho rodiny) je výhled. Za dobré viditelnosti máte jako na dlani Beskydy, Nízký Jeseník, Oderské vrchy, je vidět na Helfštýn, Hostýn a komíny Nové huti Klementa Gottwalda (nyní ArcelorMittal Ostrava). Rozhodně doporučujeme.
Měli jsme v úmyslu navštívit i nejpohádkovější hrad u nás, ale čas, vyhrazený pro Slavnosti Perštejnského panství v Nedvědici, nám nakonec dovolil jenom zahrát a hnát se dál. V letošním programu oslav byly například koncerty skupin Bee Gees, Roxette, Metalica a Ozzyho (všechno revivaly) a nám se podařilo ulovit obrázek místního zajímavého člověka (trochu se zdráháme označit ho exotem), který se jako jediný z přihlížejících odpoutal od reality a při naší produkci tančil s dětmi na parketu. Jmenuje se Pavel, všechny nás zná jménem a celkem pěkně jsme pokecali.
Ten samý den o devadesát kilometrů dál nám bylo zahrát v doprovodném programu 59. ročníku Loutkářské Chrudimi. Měli jsme připravené provázky a řídící páku, abychom zůstali styloví, ale nenašlo se dost manipulátorů, kteří by nás ovládali, tak jenom Žalman povyprávěl o svém dědovi, který vyřezával loutky, jinak jsme (kromě Petrovy zkušenosti s divadlem Buchty a loutky) neměli co dodat, tak jsme jenom hráli. Přišlo utěšené množství lidí a taky byl mezi nimi jeden místní exot, ale vyfotit se nedal, protože byl trochu živější a na všech fotkách je rozmazaný.
Fotky ze Zahrady přidáme později, až se Blemby pořádně vyspí a něco nám pošle. Ale máme slíbíno... (8.7.)

Více než měsíční odmlka byla způsobena tím, že redaktor této rubriky vážně onemocněl chorobou zvanou výměna oken ve staré chalupě a málem jí podlehl.
Mohl bych se rozepsat o tunách písku, metrácích cementu a vápna, stovkách pytlů s odpadem, ale to sem nepatří. Jeden postřeh z celé anabáze je nicméně zajímavý - průměrný osobní život se dá nastrkat do čtyřiceti igelitek.
Mimo tuto soukromou tragédii jsme normálně hudebně fungovali a tady je stručný report:
- do Malostranské besedy jsme si pozvali Stráníky s podporou Víti Troníčka a Fedi. I napodruhé bylo plno.
- v Hříběcí se naším vystoupením pravděpodobně uzavřela éra Hříběckého budíku a pro další naplánované koncerty bude Karel Koch hledat jiné prostory, protože provozovatelé restaurace U Šimků se pustili do samostatného produkování kultury, ale s poněkud jinou dramaturgií. Přejeme Karlovi, aby brzy šťastně zakotvil a mnohaletá tradice se nepřerušila.
- poslední květnový výlet do Opavy se kryl s parlamentními volbami a když jsme nastupovali na pódium, byla ještě každá myslitelná plocha zamořena vyretušovanou tváří J.P. Za hodinu už bylo všechno jinak, socdem byla bez předsedy a plakáty skryla milosrdná tma.
- na první ročník Muzikantského heřmánku (loňský pokus byl označen jako nultý) jsme byli zvědavi a hlavně jsme kamarádům z Heřmanovy Huti přáli, aby jim tentokrát vyšlo počasí. Kromě počasí vyšlo i úplně všechno ostatní a vypadá to, že na tradici je zaděláno. Hráli jsme o dvě pořadová čísla dřív oproti programu, protože kapely před námi nebyly kompletní, ale mohli jsme si aspoň v klidu poslechnout hudební erupce Jamieho Marshalla.
- Vyšehraní. První skutečné vedro a krátká přeháňka na konci našeho vystoupení. Společný večer s Nezmary a Slávkem Janouškem byl zhruba uprostřed festivalu, který měl letos podtitul Vyšehraní The Best Of - tzn. co se minule osvědčilo, bylo i letos. Manažer festivalu Tomáš Berka měl na sobě zajímavou bílou kreaci. Výsledný dojem byl něco mezi judistou, krišňákem, klinickým patologem a malířem pokojů.
- v Olšovci (nová tečka na mapě) všechno proběhlo (za podpory fanklubu) v klidu a vedru, ale komplementární těleso "a hosté" smetla z pódia mohutná bouřka a plocha místního hřiště se během pár minut proměnila v opravdový olšovecký rybníček. Kromě materiálních ztrát (hlavně na aparatuře) se nikomu nic nestalo.
- podruhé jsme hráli v pražském konferenčním centru GreenPoint (dříve InGarden). Popravdě jsme si od večera mnoho neslibovali, neboť venku bylo vlaho a počasí lákalo spíš k nějakým venkovním aktivitám. V souladu s pořadatelským sloganem měl i náš event zelenou a do sálu pro 200 lidí přišlo 200 lidí.
- sté výročí založení pražských Žlutých lázní se slavilo (mimo jiné) i naším dvojkoncertem s Kamelotem. Jíra Meisner povrdil svou pověst basového ďábla, Jindřišce to moc slušelo. Děkujeme Ivetě za krabici s dortíčky.
- ve Vysokém Chvojně jsme uzavírali první festivalový den. Několik vteřin po našem finále začalo pršet, ale většina pozůstalých se ukryla pod stan, kde pokračovala neformální část programu v režii Víti Troníčka a jeho kytary. Celkově působilo Folkové chvojení velice sympaticky a přejeme, aby přežilo do dalších ročníků - slogan "festival plný člověčí muziky" je přesný a díky nadstandardnímu přístupu pořadatelů festival aspiruje na jednu z těch letních akcí, kam se těší lidi z obou stran pomyslné rampy - sedící i před mikrofony většinou stojící. Jak poznamenal Žalman (trochu jinými slovy), elevace svahu mu evokovala Lochotín.
Teď máme až do Zahrady volno. Žalman odjel do Řecka na zotavenou (nebo tak něco), my ostatní děláme, co se dá (třeba úklid po zedníkovi). Příště už to bude zase i s fotkami. (27.6.)

Hned v následujícím týdnu jsme se ocitli mezi dalšími zajímavými lidmi - tentokrát vyznavači geocachingu, kteří si nás pozvali, abychom jim hudbou zpříjemnili pravidelné setkání (event). Další pikantní prvek večeru dodalo místo konání - restaurace Na Vlachovce v pražských Kobylisích, po staletí bašta dechovky. Pravda je, že ten prostor se trochu bránil jiné hudbě a duch Pepíčka Zímy kroužil kolem, protože během prvních deseti minut nám odešly dva kabely a někdo neviditelný pořád rozlaďoval kytary.
Přítomní geocacheři byli výborní a většinu písní stačilo jenom zahrát, oni si to odzpívali sami. Na jejich speciální stránce Geopotlach se Žalmanem se hned začaly objevovat desítky děkovných dopisů. I my děkujeme.
Pro hledače kešek, kteří s námi nebyli a třeba jim nic neříká pojem Vlachovka, přikládáme aspoň údaj, který jim bude určitě srozumitelný: 50°07'15.08"N , 14°27'23.31"E.
Poslední fotka samozřejmě není z Vlachovky, ale z Konopiště a poslal nám ji Ivan Krejza, mezi akustickým hudebním lidem známý spíš pod jménem Blemby. (10.5.)

Jedno neveřejné vystoupení se nám přihodilo v salónku hotelu Aurum v městysi Schwarzental (Černý Důl), kousek pod kaskádami Stříbrného potoka na jižním úpatí Krkonoš.
Přijeli jsme zpěvem a hrou na nástroje zpestřit závěr druhého dne XII. setkání přednostů a primářů infekčních klinik a oddělení a naše přednáška byla v programu vedena jako položka číslo 17 (kultura, diskuze v kuloárech). Vzhledem k počtu posluchačů a velikosti prostor jsme zvolili variantu bez ozvučení a přes počáteční nejistotu a respekt ke společensky oblečeným infektologům se z vystoupení vyvinul příjemný večírek, protože jsme k sobě měli blízko a doktoři se celkem ochotně bavili.
Neo spal vzorně pod stolem a na konci se kolem Jindřišky vytvořil hrozen zájemců o cédéčko. Třeba jim naše hudba v konzervě bude užitečná, až budou dumat o chlamydiích, nebo řešit, kdy podat antivirotika u akutní hepatitidy. (30.4.)

Mezi památné se zařadí bezesporu koncert v Předklášteří. Důvodem by mohl být například fakt, že se uskutečnil v den dvacátého výročí přejmenování Československé federativní republiky na Českou a Slovenskou federativní republiku, nebo že zrovna slavil čtyřicáté narozeniny izraelský kontrabasista Avišaj Kohen, ale my si ho budeme pamatovat proto, že ten den se Neo naučil otevírat dveře i na druhou stranu (k sobě).
Jakmile dosáhl svého, uvelebil se mezi námi na pódiu a spokojeně usnul. Kvůli tomu si budeme Předklášteří pamatovat různým výročím navzdory. (22.4.)

Snažíme se, aby se na tomto webu pokud možno nevyskytovala některá hermafroditní slova, například víceméně. Ale pro popis posledních příhod se slovo víceméně ukázalo jako víceméně nezbytné.
Po víceméně poklidném předjarním výskytu našívaší kapely v okolí vojenského újezdu Libavá (Odry a komplex Archa u olomoucké ZOO) nám první jarní koncert přinesl jednu víceméně nepříjemnost - Jindřiška byla odstavena z provozu kvůli blíže nespecifikovanému edému v hrdle, který všechny zaskočil svým rychlým nástupem a progresivním průběhem.
Prostě víceméně nemohla zpívat a dilema, zda narychlo rušit vystoupení v Hradci Králové, jsme museli vyřešit v podstatně kratší lhůtě, než když ODSka rušila Topolánka. Dopadlo to víceméně stejně - nic se nerušilo.
Akorát jsme si museli narychlo rozebrat Jindřiščiny party, domluvit, kde se místo flétnové mezihry budeme víceméně rozpačitě usmívat, pomodlit a šlo se na věc. Jak to nakonec dopadlo, můžou nejlépe posoudit ti, kteří seděli v sále Adalbertina. Fakt je, že nikdo neodešel a hodně nám pomáhali při masovém zpěvu.
Něco takového už dlouho víceméně neuvidíte (alespoň doufáme). (24.3.)
P.S.: Neposlali byste nám nějakou fotku? Adresa je v kontaktech. Dík (víceméně).

Tak tady jsou ta slibovaná fota z Malostranské besedy. Atmosféru v sále onoho památného úterního večera vystihují výstižně, není třeba dalších komentářů, snad jen, že fotila Lucy. (17.3.)

Když jsme před čtyřmi roky naposledy hráli v Malostranské besedě, kde jsme v letech 1999 až 2006 zapustili hluboké kořeny, mysleli jsme si, že ji vidíme naposledy, protože rekonstrukce se určitě protáhne a pak nějaký papaláš usoudí, že by tam vlastně mohla být docela pěkná parlamentní kantýna nebo zasedačka nějakého zbytečného senátního podvýboru (všechny objekty na Malé Straně, včetně chrámu sv. Mikuláše, jsou blízkou přítomností PČR v permanentním ohrožení) a bude po Besedě.
To, co jsme zažili včera, považujeme v české realitě za nepochopitelný okultní úkaz. Beseda je zpátky a ten svobodný a nezkorumpovatelný duch jí zůstal. Samozřejmě omládla - ženy a dívky už nestojí o pauze potupnou frontu před záchodem, těžké muzikantské krámy se dají vyvézt do patra výtahem, podlaha na pódiu nevrže, všechna světla svítí a na kabelech jsou konektory Neutrik. V baru a kavárně v přízemí se podařilo uhájit ostrůvek rozumných cen v okolním moři bezbřehé pažravosti, navíc v baru se normálně dál kouří, což spousta lidí nese nelibě a ani eurokomisařům by se to nelíbilo, ale k Besedě tenhle stav neodmyslitelně po generace patřil.
Ke kladům počítáme i to, že navzdory luxusním šatnám (dvě srpchy a dvě toalety) se už několik dní po zahájení provozu v zázemí na radiátoru válely zapomenuté ponožky (budou tam až do další rekonstrukce), což považujeme za příslib, že bude brzy zase útulně zabydleno. Až přijedeme v květnu, možná už bude znovu viset ten proslulý plakát, karikující Jindřiščiny přednosti.
Při koncertu jsme si připadali, jako bychom skočili v čase. Všechna pořadová čísla seděla na svých místech a většinu sálu obsadil fanklub, včetně kompletního prezidia. To bylo radosti a vítání, objímaní, dárečků a vzpomínek! Jenom chlebíčky chyběly, protože v bufetu za rohem, kam pro ně Žalman pravidelně chodil, je další prodejna skla a suvenýrů pro alkoholická komanda z Anglie. Ale to doladíme.
Omlouvám se za mírně hysterický report, ale to, co co se nám včera večer přihodilo, bude patřit ke světlým okamžikům v životě kapely.
Fotky přidáme později, až vysypeme foťáky. (10.3.)

Opět bez povšimnutí, vlajkoslávy, trubení aut v ulicích a ohňostroje prošla kolem nás jedna důležitost - na počítadle přístupů nám naskočilo číslo 300000. Je to za 8 a půl roku nepřetržitého sledování a ani jednou se nám počítadlo nezastavilo, navzdory mnoha pokusům a úpravám, kterými stránky během svého života prošly.
Stalo se tak v sobotu 20. úhora v 18:41:51, návštěva se uskutečnila prostřednictvím společnosti Bud-Net, poskytovatele připojení na západ od Ostravy. Pokud jste si někdo vědomi, že jste to byli vy, dejte o sobě vědět, nějak bychom vás přiměřeně odměnili. (23.2.)

První letošní souvislý několikadenní výlet, o kterém by se dalo mluvit jako o šňůře, obsahoval jednu tradiční štaci (Teplice), jedno bílé místo na mapě (Lovosice) a jedny Karlovy Vary. Tam jedeme vždycky plni očekávání a zvědavi, jak postupuje vytlačování české menšiny z oblasti zhruba ohraničené hotely Thermal, Imperial a Pupp (dříve Moskva, ještě dříve Pupp).
Postupuje rychle, o čemž svědčí momentky náhodně sesbírané v bezprostředním okolí Vřídla. Pořád ještě v restauraci netrůní samovar, můžete si dát svobodně česnečku a nenutí vám boršč, ale zvýšený výskyt černých terénních audin s nápadnou registrační značkou a butiků s kožichy je dostatečně výmluvný.
O to víc si ceníme obětavosti entuziastů, kteří ještě nerezignovali a snaží se dělat v divadle Husovka (leží přibližně uprostřed zmíněného trojúhelníku) osvětu pro domorodce. Ne snad, že my bychom představovali bůhvíjakou osvětu, ale to, že od začátku roku mohli ve Varech vidět Oldřicha Janotu, Petra Vášu, Plastiky, Jiřího Schmitzera a Janu Vébrovou, svědčí o vybraném vkusu lidí kolem divadla Husovka a považujeme za čest, že jsme se ocitli v takové společnosti.
Bude-li nějaké příště, pokusíme se proniknout do některé rezidence a vyfotit pro vás, jak žije řadový ropný oligarcha na prázdninách. Jenom musíme opatrně, aby potom v okolí nevisely letáky Ztratil člověk!
P.S.: v pátek ráno v Lovosicích bylo něco zvláštního ve vzduchu. Neznalí místních poměrů jsme se domnívali, že je cítit chemička, ale pak nám došlo, že je to jaro. (20.2.)

Po měsíční odstávce reaktoru se celkem hodilo, že jsme se mohli sejít nezávazně mimo pódium a společně si zavzpomínat, jak je mezihra v Pálavě, kam se dá kapodastr v Grétě a jaká flétna patří do Jantarky. Teď už to zase víme a za necelý týden můžeme s klidem před lidi.
Ta příležitost byla u příležitosti zabijačky prasete v Heřmanově Huti, kam se pravidelně sjíždí celá parta, co spolu mluvíme a nejinak tomu bylo i letos. Když jsme přijeli, prase už bylo na pravdě Boží, takže ani neznáme jeho sociální anamnézu, nevíme, jak se jmenovalo a jestli bylo s někým v příbuzenském poměru. Ale bylo lahodné a jemné, čest jeho památce. Během noci se na stoly snesla záplava tlačenky, řízků, jelit, jitrnic a prdelačky, doplněná vybranými víny z Horáčkových zásob, to vše okořeněno ovocem, dortíky a čepovaným pivem. Kolik z nás si asi uprostřed všeho toho blahobytu vzpomnělo, že v Port au Prince zrovna nemají ani obyčejnou vodu...
Letos přijela i Pavlína J. s částí svého klanu a společně jsme si i zahráli, z čehož měli plezír hlavně oba přítomní basisti, protože kytar je na mejdanu vždycky plno, ale zahuhlat si s Pájou Peroutkou se každý den nepoštěstí.
Bude to vypadat jako chronická obsedantní věta, ale přesto: děkujeme Béďovi a Věrce, že nás pozvali a celou noc nás obskakovali jako bychom byli jejich vlastní. Za rok si rituální likvidaci prasete rádi zopakujeme, teď si ukládáme půst. Prase je mrtvo - ať žije prase! (24.1.)