Kdyby se letošní prázdniny a naše role v nich měly vyjádřit jedním klíčovým slovem, to slovo by bylo "vedro". Mnohokrát nás napadlo, jestli by se nedalo nějak hrát z auta, kde bylo zpravidla o dvacet stupňů míň, než venku, ale nakonec jsme vždycky museli vylézt a tvářit se, že propocené triko a ulepené struny jsou momentálně ten nejlepší nápad. Ne - jinak: nakonec jsme vždycky rádi vylezli a tvářili se...
Poslední dvě prázdninové štace, Mohelnický dostavník a festival Lodenica v Piešťanech, byly ještě 30+, ale o týden později, na Trampském širáku a Folkové Evže, se počasí zvrátilo do opačného extrému a diváci seděli v zimních bundách a zabaleni do dek. V Klášterci nás všechny vysvobodil déšť, takže závěr přehlídky se odehrál v suchu a teple renesančního sálu zámku.
Ještě třikrát budeme (tento víkend) hrát venku, tak si pro jistotu bereme všechno - šortky i kulicha. (6.9.)

Sedmnáct zastavení léta (by se to mohlo jmenovat). Nebojte se, oblíbený seriál Leonida Brežněva nebudeme vytahovat z archivu, jenom ta cifra vyvolala nechtěnou asociaci.
Sedmnáct zastavení má náš letošní prázdninový kalendář a v tuto chvíli jsme zhruba ve třech čtvrtinách. Kromě stabilních zastávek, kde je nám dobře (Telč, Kyjov a Dolní Kounice) se nám letos přihodilo i několik míst, kde jsme dlouho (popř. ještě nikdy) nebyli a mezi nimi zaujímá zvláštní postavení kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, kde jsme zakončovali letošní Neratovské poutní slavnosti.
Místo s tak zvláštní a pohnutou historií aby pohledal a zachránci kostela, obce a celého okolí, jemuž vdechli nový život, dokázali velkou věc, protože v Neratově funguje hospoda, obchod, poštovna, chráněné dílny, speciální škola a ubytování pro poutníky, a přitom moc nechybělo a dnes tam byly holé pláně. Ostatně velmi zajímavé čtení o tom je na www.neratov.cz.
Protože se nám urodilo mnoho rozmanitých prázdninových fotek, přikládáme neuspořádanou entropickou směs. (16.8.)

Prázdninový meteoservis:
v rozmezí dvou týdnů jsme (stejně jako většina obyvatel české kotliny) zažili teplotní výkyv zvíci třiceti stupňů - zatímco v sobotu dvacátého června jsme vedle rozhledny na Křížové hoře u Červené Vody vítali léto v plus sedmi stupních, v neděli pátého července v zahradě hospody U lípy bylo v osm večer, kdy jsme začali hrát, ještě pořád 37. Naše obavy, jak dopadne tradiční hraní v klášteře Rosa coeli v Dolních Kounicích, byly proto na místě. Měli jsme kliku a kromě dopravních komplikací na D1 se všechno tak nějak povedlo - teplota akorát, diváků akorát (že se sotva vešli) a ještě jsme stihli procházet ambitem kláštera a cenit se na slavného fotografa Jefa Kratochvíla (jeho wikiportrét zde), který se uvolil nám vytvořit sadu promo fotek. Hezká letní sobota. (11.7.)

První červnový víkend byl poměrně náročný hned v několika ohledech. Jednak se poprvé opravdu oteplilo, takže funkční klimatizace v autě byla výhrou a, i když jsme se pohybovali po území třech sousedících krajů, ujeli jsme vzdálenost odpovídající zhruba cestě z Aše do Žiaru nad Hronom.
Na ranči v Zákupech u České Lípy nás ohromilo, co je možné vybudovat z rozpadajícího se JZD, když je člověk vybaven myšlenkou, motivací a vytrvalostí. A taky penězi, samozřejmě. Rozhodně doporučujeme navštívit a nechat si od pana rančera ukázat fotoalbum, kde je zachycen postup přestavby.
Sobota začala odpoledne na festivalu Jamfolk v Žamberku, menšího (a podstatně skromnějšího) souseda obřího Jamrocku. Ani jsme se pořádně nerozkoukali a už jsme zase seděli v autech na cestě do Týnce nad Sázavou, kde v zahradě společenského centra na nás čekal samostaný koncert. V neděli to bylo ještě zajímavější, protože jsme zahajovali hudební doprovod k megaakci s názvem Den Policie ČR a zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Dokud nad letištěm v Letňanech kroužily vrtulníky, houkaly sirény policie a hasičů a speciální zásahové jednotky předváděly, jak se zachraňují rukojmí ze spárů zločinců, vypadalo to, že se sešla půlka Prahy. Když ale skončila "silová" část programu, do vrabců jako když střelí, takže hudební program sledovalo pár desítek lidí. Asi v televizi začínal nějaký důležitý seriál s policejní tématikou. Ale za tu možnost zahrát si na velkém pódiu vykrmeném nejlepší myslitelnou technikou to stálo. (10.6.)

První letošní outdoorové hraní nebylo podle letitého zvyku na Konopišti (máme na příští rok speciální úmysly, tak jsme letos vynechali), ale na fotbalovém hřišti v Mohelně. Koncert s podtitulem Vzpomínka na kamaráda byl věnován dvacátému výročí odchodu legendárního člena Kamelotu Radka Michala, alias Bůčka a provázel ho setrvalý nepříjemný deštík, aby vzpomínání bylo stylové.
Obdivovali jsme odhodlání a vytrvalost nepromokavých diváků, kterých se, navzdory, blevajzu shora, sešlo tolik, jakoby byl teplý slunečný den. A většinou se usmívali. Snad se usmíval i Bůček, který to celé pozoroval na plasmové televizi v suchu nebeského báru (možná tam už mají nějaké vyspělejší způsoby přenosu obrazu).
Fotky nám pohotově dodal PPZ (Petr Prcek Zeman), děkujeme. (25.5.)

Třeskuté jaro zpravidla múzám nepřeje, protože všeobecnou pozornost k sobě stahuje hokejový šampionát. Z tohoto pohledu se zájezd do Ústí nad Labem v den, kdy jsme hráli důležitý zápas s Finskem, jevil jako čirá bláhovost, ale tohle je prostě každoroční dilema - v momentě, kdy se koncerty domlouvají, ještě nikdo netuší, jak se bude vyvíjet jarní hokejová světová válka.
Zahrát si zase po sedmi letech v Národním domě se podařilo díky poměrně čerstvým přesunům na zodpovědných židlích ústecké kultury a v takové situaci se nesmí váhat.
Ještě si pamatujeme, jak to v Ústí kdysi sqěle fungovalo a potěšilo nás, že v domě samotném se skoro nic nezměnilo - plný sál, vstřícné publikum a záverečný potlesk vestoje byly stejné jako kdysi. Vítězství nad Finskem bylo už jen logickým zakončením vítězného dne.
O dva dny později a o téměř 700 kilometrů dál na východ nás čekal ještě větší zážitek. Byli jsme pozváni na výroční oheň TGC Veľká Biela voda v kouzelném údolí Slovenského ráje a i navzdory pekelné dálce jsme nelitovali. Pod soustředěnou péčí našich hostitelů Lujzy a Leo Narda (+ všech ostatních) jsme byli jak ve vatičce a moc jim děkujeme za nehynoucí zážitek. Byl by to ideální několikadenní relax, ale na první pokus jsme se museli spokojit s izolovaným výjezdem a v neděli dopoledne už jsme zase drkotali po D1 zpátky na ubikace a v rádiu sledovali debakl s Amerikou. Budeme vzpomínat. (18.5.)

Přestože duben patřil k poklidným měsícům, alespoň pokud šlo o společné aktivity, byl v několika ohledech výjimečný. Většinu koncertů jsme odehráli v Praze nebo blízkém okolí, přesto na zájmu se to nijak negativně nepodepsalo a návštěvy byly nadprůměrné. Vnímáme to jako potěšující trend.
Posledním tejkem jsme ve studiu dokončili přípravné práce na maxisinglu - letním závdavku k velké desce, kterou plánujeme na příští rok. V polovině května nahrávku dokončíme, aby na festivalovou sezónu byla hotová.
Ještě očouzení po Valpuržině noci jsme místo pochodování v prvomájovém průvodu asistovali na oslavě narozenin ve Slavkově u Uherského Brodu, kam Míša přiletěla na koštěti rovnou od Petrových kamenů (neplést s Petrovými ledvinovými kameny). Naše účast byla do poslední chvíle pečlivě utajená, oproti podobné situaci v únoru v Ostravě ale měla konspirace opačné znaménko - tehdy o nás věděli všichni kromě oslavenkyně, tentokrát bylo Žalmanovo zjevení překvapením pro hosty na oslavě. Bylo o nás vrchovatě postaráno a doufáme, že oslavenkyně a ostatní přítomní si odnesli podobně milý zážitek, jako my. (2.5.)

Půl roku dopředu jsme plánovali návštěvu společného koncertu Paula Simona a Stinga v Praze a jak se ta magická sobota přibližovala, těšili jsme se čím dál víc, jak celá kapela zasedneme v sektoru 119 pražské O2 arény a budeme čučet, jak se dělá šoubyznys.
Dnes vyšla tisková zpráva, že koncert je pro nemoc odložený (stejně jsou na tom Poláci v Krakově). Budeme doufat, že náhradní termín se netrefí do nějaké naší neodvolatelné aktivity, protože tohle (možná poslední příležitost vidět PS naživo) bychom si opravdu neradi nechali ujít.
Po únorovém kolečku zkoušek máme pohromadě celý repertoár na nové album. Vyjde začátkem příštího roku a bude na něm 13 až 15 písní. (9.3.)

První letošní Malostranská beseda byla naprosto masakrózní - lidi seděli i na oknech, někteří dokonce i v lokále, a obraz sledovali v televizi na zdi (zvuk otevřenými dveřmi). Mrzí nás, že peška drží zrovna naši nejvěrnější, manželé Štěpánkovi. Příště jim aspoň přineseme kanape ze šatny, aby měli pohodlí.
Od dubna jsme přesunuli začátky koncertů v Malostranské besedě na 20. hodinu. Bude to tak pro všechny pohodlnější.
Příprava nových písní, jakož i natáčení se zatím vyvíjí, i na zájezdech je všechno ok. Zatím jsme rušili jenom jeden den zkoušení - po hromadných haváriích na D1 jsme raději jeden den počkali, až se vrakoviště odklidí. (13.2.)

V prvním měsíci nového roku se naše společné aktivity omezily na tři dny zkoušení nových písní a důležitou poradu (za přítomnosti obou manažerů), kde se vyjasnily některé mechanismy informačních toků uvnitř naší výrobní jednotky a především se začalo s detailním plánováním příštího roku, kdy Žalman oslaví sedmdesátiny a s tím bude spojená velká kampaň, oslavná koncertní šňůra, nový web a mnoho dalšího. Nudit se nebudeme.
Hned na začátku února se naplno rozjede normální provoz - pět dní ve studiu, třídenní soustředění a šest koncertů, to všechno natěsnané do první poloviny měsíce, takže někteří z nás budou dva zhruba týdny mimo domov.
Ze studia bude určitě spousta fotek a veselých historek z natáčení. Všechno tady najdete. (28.1.)