Nejbližší akce

Srazy

Třiadvacátý sjezd - festival FolKaliště
(10.-12. června 2011 - Chalupa na Bělici, Kaliště)

Nápad uspořádat na počest 10. výročí vzniku fanklubu místo klasického srazu festival se zrodil na předchozím bělickém setkání v září 2010. Některým se zamlouval více, jiným méně, panovaly obavy z neúspěchu finančního i ztráty soukromí a kouzla srazu, ale myšlenka už byla na světě a prohlodávala si cestičku.
Všechno tím pádem probíhalo malinko jinak než po ostatní roky. Sraz čistě pro fanklub byl naplánován na páteční večer. Původní idea, že s osmou večerní začne oficiální program, se trošku změnila. Jednak dost lidí ještě dojíždělo na místo, navíc se chystala večeře a nakonec už se jevilo vhodnějším počkat rovnou na Žalmana, který ještě koncertoval s Hosty v Lomnici.
Před desátou tedy vypuklo odevzdávání dárečků. Žalman k 65. narozeninám obdržel grilovací soupravu a fanklubáci pak fotku a turistickou známku, jakož i přípitek šampaňským. Následný ohňostroj obdivovali všichni kromě brožovic Nea. Pokud by se snad našel ve fanklubu někdo neznalý - Neo je bílý švýcarský ovčák drobátko bázlivé letory. Nicméně po půlhodině se povedlo Nea v lese nalézt a všichni mohli dál nerušeně oslavovat.
Hlavním tahounem večera se tentokrát stali Marieni, kteří v sobotu prchali na další fesťáček do Kalku, takže přijeli raději předem užít si pařbu. Užili si v dostatečné míře i jiní, až do téměř tvrdého resetu, trošku zhoršená noční orientace způsobila přeskupení původně plánovaného obsazení pokojů. Nebudeme Davídka jmenovat, stačí, že ho neopomněl několikrát zmínit Honza v rámci festivalového moderování.

Sobotní dopoledne probíhalo ve znamení posledních příprav, fanklubákům byla dána volnost ve sportovních i jiných aktivitách. Organizátoři dochystali lavičky, stany s občerstvením a prodejními záležitostmi. Fanklubáci si užívali slunečného dne, prohlíželi fotky ze všech srazů, komentovali tělesné změny zejména do šířky. Jedinou povinností bylo dostavit se ke společnému focení v 11:00. Bohužel někteří ani toto nezvládli a jen díky šikovnosti Džejn a Photoshopu v je konečném důsledku foto kompletní.
Krásné počasí tradičně objednané Gábinou přilákalo dostatečný počet návštěvníků. Ti měli možnost kromě poslechu písniček také zdarma vyzkoušet třeba jízdu na koni, mladší ročníky i trampolínu a různé hry pro děti.
Na všechny číhala též záludná soutěž Poznej písničku dle vědecké definice, kde složitý odborně znějící popis skrýval známé i méně známé písně skupiny Žalman a Spol. Faknlubáci si možná vzpomenou, jak je potrápila předloni. Nyní jsme se rozhodli ozkoušet znalosti "cizinců". Soutěžících nebylo mnoho, možná se zalekli náročnosti úkolů. O to víc musíme pochválit vítězku soutěže, která z 20 otázek správně vyluštila plných 17. Jako odměnu si odnesla čerstvě pokřtěné CD kapely Žalman a hosté "Budějky". Za zmínku stojí i výkon Víti Troníčka, který si luštění střihl dopoledne jen tak mimo soutěž a vedl si obdivuhodně, jen s minimální nápovědou dal 19 bodů. Nezvládl pouze Svítej, Bože, svítej, jelikož guru zrovna nebyl poruce.

Co v rámci festivalu zaznělo?
Už zahájení trojice moderátorů Honza Brož, Jindřiška Brožová a Petr Novotný „Vítejte na 23. sjezdu 1. historického fanklubu kapely Žalman a Spol, který byl svolán usnesením valné hromady ze dne 25. září 2010“ dávalo tušit, že žádné nudné prostoje při zvučení kapel nečekají. V mezičasech jsme se kromě informací o hrajících kapelách dozvěděli něco o fanklubu (včetně jmen přítomných fanklubáků), o chalupě, vyslovili obdiv sponzorům...
Kapela se také rozloučila s končícími členkami výboru Lucy a Gábinou, jako poděkování (či pomstu) obržely velké hrnkové orchideje (aby se o ně musely starat). Tímto se trošku omlouváme fanklubákům, kteří možná hned nepochopili, o co jde. Připadalo nám zbytečné kazit atmosféru debatami na toto téma. Následný mail vše objasnil a nyní jen doufáme, že nově nominované Standu Skopala a Martina Sýkoru přijmete za své.

Hudební maraton zahájila pardubická kapela Marien, jejíž vedoucí Víťa Troníček skládá zasněné folkové melodie a navíc ještě pracuje v pardubickém rozhlase. Úloha otvíračů jí připadla zejména proto, že musela hned prchat ke Stráníkům.
Po ní nastoupila "nejmladší" kapela festivalu Žalman a hosté - formace vzniklá před rokem a půl ze zkušených muzikantů (Tonda Hlaváč a Šárka Benetková z Nezmarů a Žalman s Petrem Novotným ze Žalman a Spol). Právě dotočené CD "Budějky" jim pokřtil Jiří Kutiš z Chalupy na Bělici, jeden z hlavních organizátorů festivalu a zárověň interpret sóla na akordeon v úvodní písni alba.
Následovaly služebně nejmladší brněnské Pocity, jak jinak než lehce inspirované Kamelotem (kdo z Brna by nebyl), ale razící si vlastní cestu svým repertoárem. Pociťáci jsou, až na basáka Karla, zároveň i našimi členy, takže hráli mezi svými a o to srdečněji.
Po nich přišla Devítka, mnohde dosud prezentovaná jako pražská, ač Brožovi dávno bydlí v jižních Čechách, Haf je Královéhradečák a stálý host Petr Novotný se ze Sudeťáka přetransformoval v jihomoraváka. Kapela také představila nové CD "Duše v peří" a navíc překvapila diváky originálním předvedením Holky od koní – Jindřiška část odzpívala přímo na koni. Dodatečně se mu i omluvila za způsobené příkoří.
Passage se z dua vyvinulo v šestičlennou kapelu a získávají si jméno na festivalech. I letos budou soutěžit o Krtka na Zahradě.
Závěrem pochopitelně zahráli Žalman a Spol. Nápad rozdat divákům čajové svíčky a připomenout atmosféru předlistopadových Port na mnohé mocně zapůsobil. Koncert naladil diváky k dalšímu zpívání u ohně, které končilo až s ranním kuropěním.
Konec festivalu a následné posezení občas zkropil mírný deštík, ale to nikomu nevadilo, atmosféra se rozmočit nedala. I když někteří litovali, že tentokrát u ohně nezahrál přímo Žalman, nebo že tam zůstalo i pár cizinců a vlastně celkově to bylo hektičtější a míň komorné než obvykle, snad můžeme říct, že se oslava vydařila.
Jelikož ohlas na festival jako takový byl veskrze kladný, pořadatelé už plánují další ročník, přijeďte se v červnu 2012 opět podívat do Kališť. Už to nebude spojeno se srazem, nicméně fanklubáci budou mít samozřejmě slevu. A celoklubové setkání bude opět už v obvyklém zářijovém termínu.
Psát pořád slova díků osazenstvu chalupy může vypadat omšele, ale nic jiného než chvála se na jejich adresu opravdu říct nedá. Díky jim za všechno úsilí a péči, bez nich by srazy vypadaly o hodně jinak. A díky také vám všem, kdo jste dorazili, i těm, kdo nemohli, ale přijedou třeba příště.

Dvaadvacáté setkání - minisraz
(27.-30. prosince 2010 - Vánoční prázdniny v Telči)

Opět se s koncem roku pár fanklubáků sešlo na Vánočních prázdninách v Telči.
Někteří členové severomoravské sekce se vyskytovali už od začátku programu 27.12. Nezmaři neopomněli asi 48x během koncertu zdůraznit, že tam mají ostravskou klaku, jelikož tam sedí vedení Žalmanova fanklubu, který je už skoro nezmaří a že se k nám chystají infiltrovat - nicméně pořád žádná přihláška nedorazila!
Nezainteresovaným přítomným se Jim pokoušel namluvit následovné: Prý se tak strašlivě těšíme na Žalmanův koncert 29.12., že jsme pro jistotu dorazili už o 2 dny dříve a abychom nemrzli venku, přišli jsme se podívat i na koncert Nezmarů. Asi si do příště na něj taky něco vymyslíme:-) Večer 50% pracovního nezmařího kolektivu (tj oba Pavlové) poseděli a zahráli v Penzionu pod Štamberkem se skvělou výzdobou od místního řezbáře - a my jsme se rádi přidali, po krátkém bloudění se povedlo dorazit na místo všem posádkám a zpívání se pak přehouplo přes půlnoc.
Sportovní dopolední akce, neboli bruslení na místním zamrzlém rybníce, se obvykle denně účastnili všichni zrovna přítomní fanklubáci, někteří i bez patřičného obutí - ale to se vždy nějak vyřešilo. Například Lucy při prvním příchodu k ledu s překvapením vytáhla z tašky jednu brusli č.25 a druhou č.26, navíc obě levé (následek to listopadové akce spřáteleného fanklubu). Naznala, že s tímto vybavením pravděpodobně vrcholný (ba vůbec žádný) sportovní výkon vážně nepodá. Po obtelefonování Pražáků se našla i momentální majitelka dvou pravých, ovšem vinou nemoci byla nucena příjezd zrušit a brusle tak putovaly na správné místo trochu déle a složitěji. Nicméně Jitčin bolavý kotník též moc výkonů neumožňoval, pročež bylo od koho si půjčovat. Radek se svými prehistorickými též daleko nedojel, ale občas si vypůjčil předsedovy (č.11, při jeho noze č.7, také zajímavá kombinace). Posledního bruslicího předobědí se účastnila i předešlý večer přibyvší pražská sekce, též částečně bez bruslí, tudíž Madla si půjčila brusle od Gábiny. K dokonalosti koloběhu si ještě jen tak, pro vyzkoušení, i Lenka půjčila speciální brusle od kamarádky Janikuly. Nebo-li, bruslili téměř všichni i s polovičním množstvím potřebné výstroje. Broži se také došli podívat a chvíli popovídat jen bez bruslí, ale Neovi to krásně klouzalo i tak.
Asi nejvíc čekáte na zprávy z 29.12. To se, samozřejmě, sešlo obsazení nejpočetnější ze všech dnů a skvěle se bavili už na koncertě, jak jinak. Kromě už známých a očekávaných písniček došlo i na očekávané, ovšem zatím netušené historky z Vánoc. Pro příště si pamatujeme Jindřiščinu radu, že nejlepší vánoční rybou je "Tentýž lysý". A pokud se vám sejde doma celé příbuzenstvo, jako letos Novotným, bramborový salát nutno míchat ve vaně. Z dárečkových historek se památnou stane asi vyprávěnka, jak Broži učili kočky chodit přes kočičí dvířka (pro nezúčastněné - nepomohlo celodenní prostrkávání kočky otvorem, ani snaha nalákat dotyčnou na kus salámu). Přítomné děti snad docenily alespoň tohle, jinak se trošičku během písniček nudily a ožily teprve, když zaslechly: Nepudem z hospody, až bude ráno...
Koncert i letos ještě proběhl v rytířském sále, rekonstrukce sklepa pořád nezavršena kolaudací. Medvěd se ovšem dušoval, že už naposled. Prostory jsou totiž o kus menší co do divácké části, ale i pódia. Nezmaři to řešili unplugged verzí, Žalmanům se povedlo záhadným způsobem umístit všechno vybavení a ještě v tom minimalistickém prostoru nevynechat oblíbenou výměnu v rámci Vojandy, tomu jsme téměr nevěřili. Petr stál vzadu téměr v kumbálu, zamotán do závěsu jak nevěsta v závoji a chvílemi jsme trnuli, že se propadne o schůdek níž...Tak snad už příště zas ve větším.
Po koncertě jsme, stejně jako loni, zamířili do restaurace U Zachariáše z Hradce. Část pražských účastníků už držela pozice u kulatého stolu, později příchozí se po jistých logistických problémech naskládali k dlouhému. Celkem nás bylo sice pod 20, méně než jiné roky, ale s kapelou a dalšími kamarády stejně skoro plná hospoda. Novotní vyrukovali na LPG s dodatečným nečekaným, ovšem o to milejším ježíškem. Největší balik obdržel, pochopitelně, předseda a dalo mu dost práce se za všeobecné pozornosti a vzrůstajícího veselí dobýt k obsahu. V jisté chvíli jsme měli podezření, že se z dárku vyklube nočník, tvarem a velikostí by vyloupnuvší se vršek odpovídal. Ovšem po celkovém osvobození produktu se ukázalo, že jde o hrníček na kafíčko v nadživotní velikosti (tipuju objem minimálně 1,5 l). Gábina s povděkem uvítala teploučké pod- či nad-kolenky a Lucy si může uklidit věčně zaneřáděnou klávesnici beruškou. Dárečků se kolem stolu porozdávalo samozřejmě povícero a k tomu spousta veselého povídání. V jednu chvíli se debata zajímavě rozdělila - v pravé polovině se řešila budoucnost českého folku, kdežto v levé ...(censored)... Kulatý stůl tasil své nástroje (na rozdíl od Artušova meče šlo o kytary a mandolínu) a zpívání se letos protáhlo ještě o chloupek déle než loni, loučení nastalo až po druhé ranní. Díky veliké ještě jednou všem zúčastněným, kapele, Běličákům, všem, co přijeli, i osazenstvu hospody za trpělivost. Pár fanklubáků zůstalo ještě další den, večer si trošku předčasně zasilvestrovali alespoň s prskavkami, vzpomněli jedno výročí a rozešli se do svých domovů před vypuknutím nového roku. Teď už se těšíme na letní výroční festiválek, doufám, že vy také.
Fotodokumentaci najdete, jako obvykle, v sekci Fotky ze srazů.

Jednadvacáté setkání - zkouška vodou
(24. - 26. září 2010 - Chalupa na Bělici, Kaliště)

Na Bělici proběhl sraz už popáté, krásné půlkulaté výročí.
Páteční večer patřil postupným příjezdům. Očekáván rekordní počet účastníků, nakonec pražská chřipková epidemie snížila nahlášené o 14 lidí. I tak nás dorazilo dost a vedení pro lepší orientaci vymyslelo označení všech jmenovkami, abychom se pořád trapně nevyptávali, kdo je kdo. Záměr jistě chvályhodný, zejména nováčkům velmi nápomocný, samožřejmě až do chvíle, než ...Nepředbíhejme.
Běličáci byli na invazi připraveni důkladně. Na rozdíl od minulých let, kdy většina fanklubu přjížděla až v sobotu a páteční návštěvníci si posloužili z vlastních zásob, tentokrát čekaly na rožni 2 krůty a samozřejmě k dispozici bar s plnou obsluhou. K tomu Lucy přidala v rámci půlkulatin pozvánku na kousek dortu a kousek štamprle. Tou dobou už byli skoro všichni přítomni a též ojmenovkováni. Kolem ohně klasicky vznikl zpívací kruh a porůznu kolem několik menších debatních. Nocí ještě dorazila půlka kapely a málokdo se chystal spát.
Najednou to vypuklo. Lavinu spustila Saša svými protesty, že nechce být z Prahy. Výměna jmenovek nenápadně, pomalu, ale jistě vyrazila k netušeným koncům. Kdo nezažil, nepochopí, kdo se neorientoval, byl zdezorientován nadobro, někteří jedinci měnili identitu každých pár minut. Nejvytrvalejší vydrželi hrát reality show "Výměna cedulek" do šesté ranní a druhý den znovu. Evidentně musíme pro příští rok vynalézt nesmývatelné tetování.
Sobotnímu dopoledni jsme vzhledem k brzkému začátku koncertu nechali volný průběh. Většina ho využila k dospávání, střízlivění, posezení s povídáním i písničkami, sportování, ale pochopitelně i sběru hub - opět se urodilo. Brožovi už po příjezdu avizovali, že nám počasí chystá nemilé překvapení. S třetí odpolední zahájila koncert pelhřimovská kapela 4 zdi a během jejich pohodových folkových písniček déšť párkrát postrašil, no naplno spustil až při vystoupení Žalman a Spol. Nikomu však radost z písniček či veselého povídání neubral, nasmáli jsme se až - až. Něco málo občerstvení, počkat, až si kapela sbalí nástroje, nefanklubáci odejdou domů a může vypuknout slavnostní předávání dárečků. Inspirace z Mohelnického dostavníku slavila úspěch, kapelní maňásci okouzlili všechny. A jelikož kouzelně a pohádkově je na chalupě vždy, udělili jsme personálu za vynikající jídlo pohádkový řád fanklubácké zlaté vařečky. K tomu příslušné kuchyňské zástěry, chalupníci kapele a výboru zas keramické desky s citáty. S prázdnou neodešli ani fanklubáci, tentokrát obdrželi obaly na mobily.
Tradiční zpívání u ohně kvůli počasí probíhalo improvizovaně pod párty stany, nezbytný oheň mezi nimi. Jen na společnou fotku tentokrát neodošlo, v tom dešti to fakt nešlo, příště bude líp. Voda seshora už jen párkrát trošku polevila, aby na nás vtrhla s čím dál větší intenzitou. Když už to vypadalo, že víc lít nemůže... spustilo ještě víc. Jednu malou dešťovou přestávku využily Lucy s Gábinou k roznesení úkolů noční bojovky po lese v plané naději, že počasí se umoudří. Nakonec několik statečných a odvážných skupinek i v té slotě trasu absolvovalo, vyslovujeme jim pochvalu. Vítězi se stali staří ostřílení fanklubáci v těžce neporazitelné sestavě Petr J. Petr D, Dita, Madla, Džejn, Janča ... Někteří z méně odvážných a hrající členové kapely alespoň vyplnili soutěžní úkoly na místě, přišli tím však o důležitý bod na trase - občerstvovací stanici, kde bylo možno za šišku získat panáka. Šišku si každý měl najít po trase, iniciativci je hledali už pod břízou na kraji lesa.
Hraní a zpívání opět až do rána, počasí si na nás nepřijde. Později hlášené rýmy a kašle z různých stran byly jistě následkem něčeho úplně jiného, že? Odjezd provázely obavy, zda v kluzkém terénu a do kopce naši plechoví miláčci nezapadnou, takže rozlučkovým pozdravem místo "Dobře dojeďte" bylo tentokrát vyhlášeno heslo "Dobře vyjeďte". Vyjeli všichni, i ti, co si v tom mokru ještě o den pobyt prodloužili a nechali v sobě doznít zážitky přímo na místě. Příště slavíme 10. výročí založení fanklubu, pročež se termín přesouvá na červen a budem věřit, že počasí představí svou letní tvář.

Dvacáté setkání - minisraz
(29. prosince 2009 - Vánoční prázdniny v Telči)

Tradiční koncert kapely na Vánočních prázdninách v se zároveň stal již tradičním minisrazem, kdy se sejde alespoň část fanklubu v tomto pohádkovém městě.
Někteří zdravější jedinci si už poránu zašli zabruslit na místní rybník, jelikož stadion zrovna neměl otvíračku pro veřejnost. Odpolední či večerní stolní hry, kterými nás Gábina obvykle zásobuje, nám ukázaly, že vědomosti ze základky bude nutno obnovit. :-)
Letos probíhá na obvyklém koncertním místě, tj ve sklepě alias aule Masarykovy univerzity, rekonstrukce a proto se vystoupení konala v Rytířském sále zámku. Kapacitně menší prostor byl v případě koncertu naší oblíbené kapely vyprodán během pár dnů, přesto i ti, co se ozvali na poslední chvíli a sháněli lístky, se nakonec Gábininým přičiněním na koncert dostali - zřejmě je Gabča tak trochu kouzelník. Kromě klasicky svělého zážitku z písniček jsme se také dozvěděli, jak se balí do vánočního papíru popelnice a 22 pastelek (ovšem nesdělili nám, jestli bývá jednotlivě baleno i 22 králíků). Honza předvedl nadšeného budějovického diváka, od Jindřišky víme, jaké fyzi - kální vlastnosti má low whistle. (Polmčku asi ocení pouze přímí účastníci vystoupení). Tomu všemu přihlíželi jako vánoční dárečky pod stromkem i Stráníci.
Po koncertě jsme v hojném počtu poseděli v restauraci U Zachariáše z Hradce - původně rezervovaných 25 míst se ukázalo jako malinko poddimenzovaných, když se včetně kapely, fanklubáků a celého štábu Prázdnin přihrnulo asi 60 lidí. Nicméně, vešli jsme se. Zejména nás mile zahřála účast "chalupníků" z Bělice a rovnou už jsme začali plánovat nějaké to překvápko na další sraz, máte se na co těšit! Veselé historky a vtipy provázely celý večer, zazpívali jsme si i zatančili (i když místa moc nebylo). Přes původní tvrzení personálu, že hospoda má otevřeno do 22:00 a nechají nás maximálně o hoďku dýl, rozcházeli jsme se ve veselé náladě kolem půl druhé.
Fotodokumentaci najdete, jako obvykle, v sekci Fotky ze srazů (sesbíráno od Petra, Gábiny a Lucy).

Devatenácté setkání
(25. - 28. září 2009 - Chalupa na Bělici, Kaliště)

Pondělní státní svátek příjemně prodloužil možnost pobytu tradičním srazovém místečku, které nás hostilo už počtvrté. Oficiálně sice sraz začínal až v sobotu, ale organizátoři se sešli už v pátek večer. A protože kapela měla poblíž koncert, většina členů se také rozhodla nepřidávat si další přejezd a přenocovat rovnou na chalupě.
Sobotní dopoledne probíhalo ještě v relativně poklidném duchu, fanklubáci se pozvolna sjížděli, odpoledne se pak začali přidávat i místní návštěvníci koncertu. Program byl tentokrát nabitý, k našívaší oblíbené kapele jsme si přizvali i spřátelené pardubičáky - Marien. Ti se dostavili v naprosto plném počtu, tj. se zpěvačkou zastupující - Mirkou Rosendorfovou, i Zdeňkou Troníčkovou, momentálně šťastnou maminkou, která dovezla i malou Janičku.
Vystoupení začalo se čtvrtou odpolední. Aby jednoho děťátka nebylo málo, chalupníci darovali kapele za jejich krásný koncert dort ve tvaru miminka. Poté už nastoupili Žalman a Spol. Hned při první písničce na ně čekalo drobné překvapení. Před jejich zraky se začala odvíjet obrovská role papíru. Akce se setkala s nelíčenou veselostí na pódiu i v hledišti, kapela měla chvílemi problém pokračovat. Po odehrání "Božolé" předseda Pavel ještě přišel dovysvětlit nezasvěceným, o co vlastně šlo. V prosinci 2006 se v Brně konal koncert francouzského zpěváka Huguese Auffrayho, velkého to Žalmanova oblíbence. Část fanklubu také byla přítomna. Auffray ve svém věku (tenkrát 77) pořád zpívá skvělě, ale pro jistotu používá "externí paměť" - celou dobu mu na monitoru běžely texty písní. Žalman prohlásil, že by také jednou takové čtecí zařízení chtěl mít a my jsme se rozhodli mu přání splnit. Poté už koncert nerušeně pokračoval a s postupným příchodem šera dorazila vlezlá zima, takže hned po zakončení se všichni radostně přesunuli k ohni.
Jam za účasti Marien, Žalmanů, našich fanklubáků - brněnských Pocitů, jakož i mnoha dalších trénovaných i netrénovaných zpěváků pokračoval do ranních hodin. Už v začátku večera ovšem fanklubáci dostali papíry s nejtěžším úkolem nedělní soutěže - z vědeckých definic vyluštit názvy písní kapely. U snídaně ke svému zděšení stejný úkol obdrželi i členové kapely. Soutěžilo se i v dalších záležitostech, členové museli projevit znalosti o kapele, členech výboru, hostitelích i místě pobytu, poznat písničky podle fotek... Kromě mozku jsme rozhýbali i tělo při ping-pongu, volejbalu, florbalu a dalších aktivitách.
Každým rokem je potřeba něco oslavit - tentokrát jsme se věnovali Honzovým kulatinám. Jelikož měsíc předtím přiznal, že si vaří vlastní pivo, dostal jako dárek pivní sklenice s jeho názvem. Poté jsme se vzájemně odárečkovali i s majiteli chalupy - oni darovali výboru štamprlátka a výbor jim pro změnu - štamprlátka. Vyhlásili jsme vítěze soutěží - u těch vědomostních si vítězné duo Dita a Madla vydatně vypomohlo Googlem (měly pravdu, zakázáno to nebylo), proto jsme přidali i cenu za druhé místo skupince Olina-Džejn-Standa. Za muzikanty nejvíce úkolů odevzdali Novotní, i když ten nejtežší vyluštila celá kapela, všechna čest.
Fanklubáci pak dostali na památku zapisníčky a tužky s logem fanklubu a nezbývalo, než se opět vrhnout na zpívání u ohně. Kromě běžné večeře a studených mís nám Kutišovi nachystali další překvapení - pečené prasátko, takže do rána muzicírování žhaví účastníci rozhodně hlady netrpěli. Opět nezbývá než poděkovat za tu úžasnou péči a ochotu, kterou nás zahrnují každým rokem, díky také všem zúčastněným, kapele i fanklubákům, za skvělou atmosféru. Zas za rok na stejném místě ahoj!

Osmnácté setkání - minisraz
(29. - 30. prosince 2008 - Vánoční prázdniny v Telči)

Sedmnácté setkání
(26. -28. září 2008 - Chalupa na Bělici, Kaliště)

Tentokrát psáno perem odbornějším, aneb reportáž našeho člena a zároveň redaktora Folktime Tomáše Pohla, která vyšla na zmíněném webu:

Napíšeš o tom?

Když se mě v neděli ráno, 28. září 2008, při snídani zeptal Péťa Cihelka, zda napíši reportáž o setkání členů 1. historického fanklubu skupiny Žalman a spol., nemohl jsem mu odmítnout. Péťa je člověk, který nemá v hlavě mozek, ale textový záznamník. Někdy jej podezřívám, že by mi odrecitoval i texty Mozartových a Wagnerových oper. Když nedávno napsal reportáž o tom, na jakých koncertech všude byl, stručnější by byla poznámka, kde nebyl.
Fanklub je fenoménem. Nevím, zda fankluby, byť s jiným názvem, měli herci a zpěváci v minulých stoletích. Z četby vím, že mladá Emma Kittlová, později Destinová, měla okruh ctitelů nosících v klopě květinu. Umělec a fanklub, to je dnes symbióza. Samozřejmě fanklub vede i k tomu, že jeho člen krom svého idolu neuznává nikoho jiného, což bezpečně víme od doby pana Habáska a Načeradce, kdy byla buď Letná, či Žižkov. Krom tohoto nebezpečí "slepoty z lásky" však fanklub nese i pozitiva. V rámci určité, zcela dobrovolně vytvořené, komunity se setkají lidé různého věku či profese a většinou je jim v pospolitosti spolu dobře.
Jako každá organizovaná komunita, tak i fanklub vyžaduje někoho, kdo jeho život organizuje. Na jeho hlavu se pak občas snese i kritika, neboť úspěch je pro ty, kteří se "vezou", v podstatě věcí samozřejmou. Jenže lidé zůstanou lidmi se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Fanklub skupiny Žalman a spol založili v roce 2001 manželé Alena a Vláďa Novákovi. Krom pravidelných měsíčních setkání členů na koncertě kapely v Malostranské besedě se každý rok konalo i setkání širší členské základny se členy kapely na různých místech.
Před několika roky převzala imaginární štafetu trojice ze severní Moravy užívající zkratku LPG (Lucy, Pavel a Gábina). Došlo nejen ke generační výměně, ale do jisté míry i k obměně členské základny i stylu činnosti. Kdo z vás cokoli v životě organizoval, ať to byl festival, sportovní závody či připravoval dětský tábor, ví, jak těžké a nevděčné je tuto činnost, většinou bez nároku na jakoukoli odměnu, dělat. Ať si myslíme o činnosti fanklubů cokoli, minimálně dokáží několik desítek lidí různého stáří odtrhnout od nekonečných TV soap seriálů, či úplného lenošení, posadit je k ohni a na pár dní jim dát pohled na hvězdy a hezký pocit, že je jim s někým docela dobře.
Nejinak tomu bylo od pátku 26. září do neděle 28. září 2008, kdy se sraz zmíněného fanklubu konal již potřetí v chalupě Na Bělici, pár kilometrů od Humpolce. Blízko je vesnice Kaliště, kde se roku 1860 narodil a jen tři měsíce žil skladatel Gustav Mahler. Dnes jsou Kaliště velmi hezkou vesnicí s rodným skladatelovým domem, kde je i penzión. Českomoravská vysočina, podobně jako Šumava, je nádherná v babím létu. Onen víkend bylo babí léto jako na objednávku. Chalupa Na Bělici je především dětským táborem, původně zde byla kovárna. Umístění domu na nádherné louce mě znovu přesvědčilo, jak naši předkové uměli s několika třídami základní školy umístit své chalupy stokrát lépe, než studovaní tvůrci satelitů s počítači v současné době.
První páteční večer byl koncertem kapely a prvním z řady křtů nového CD Mezi kameny, kde Pavel Lohonka Žalman znovu čerpá z lidových písní, kdy je nejen interpretuje, ale i v jejich duchu píše. CD je doplněno i DVD z koncertu ve Vleticích v červnu 2004. Na louce se v pátek sešlo odhadem přes 200 lidí a před Žalmanovým spolem vystoupila mladá kapela Camerata, užívající hodně fléten a flétniček a vícehlasý zpěv. Děti měly zcela jistě trému, ale o to víc si jejich výkon zaslouží uznání. Nové CD křtili manželé Kutišovi, kteří chalupu provozují. Po koncertě se sedělo, hrálo a zpívalo u prvního ohně.
Druhý den byl ve znamení oslav. Především Pavel Lohonka slavil 40 let na scéně. Je těžké na ní takovou dobu stát a Žalman byl, je a bude legendou českého folku. On to byl, kdo ukázal krásu jihočeské lidové písně a jehož "praspolácké" písně se budou zpívat ještě za sto let. Druhým oslavencem byl čerstvý padesátník, baskytarista Petr Novotný. Petr Novotný je muž, který toho mnoho nenamluví, ale každá jeho věta je plná suchého humoru a stojí zato. Třetí oslavenkyní byla Jindřiška Brožová, slavící kulaté životní jubileum. Pokud jde o dary, Žalman dostal krabici dobrého vína, Petr Novotný struny na baskytaru a Jindřiška Brožová knihu o pěstování králíků a klobouk s Bobem a Bobkem, nikoliv v živé podobě. Pak se jen sedělo, zpívalo a hrálo. Žalman se vrátil do pravěku Minnesengrů i prvního Spolu. Jak úplně jinak znějí písně, které známe z pódiových provedení, jen tak tváří v tvář ozářenou plameny. Noc se měnila v ráno a hvězd bylo, slovy písně paní Hegerové, až zamrazí.
Jestliže žánr zvaný folk má nějakou výhodu, pak má spoustu písní, které se dají zpívat. Jediným nepřítelem je zde postupná ztráta paměti. Na Bělici jsem zaznamenal, že návrat k přírodě má i moderní prvek. Tím byla zářící obrazovka notebooku, obsahující texty, na klíně jedné členky. Snad příště nebude setkání přenášeno pomocí web kamer do bytů jednotlivých členů. Necháme se překvapit.
Ráno nezbylo, než se rozloučit a dát zmíněnému "textovému computeru" Péťovi Cihelkovi slib, že napíšu. Tak Péťo, i ostatní, tady to je. Zase za rok.

Šestácté setkání - minisraz
(29. - 31. prosince 2007 - Vánoční prázdniny v Telči)

Patnácté setkání - Sraz na houby
(28. - 30. září 2007 - Chalupa na Bělici, Kaliště)

Sraz nebyl na houby, jakože špatný, to samozřejmě vůbec ne. Jen zkrátka leitmotivem byly letos houby ve větším než malém množství (i když lysohlávky snad nikdo nenašel). Ale popořádku.

Pavel s Gábinou stíhají dorazit tradičně první a my se pokoušíme také přijet ještě ve čtvrtek, ovšem člověk míní a auto mění, po naložení dalších pasažérů u Prostějova odpadlý výfuk dovoluje jen opatrný pomalejší přesun a na místo dorážíme poránu ve čvrt na tři, navíc kraválem polohluší. Všichni na nás věrně čekají, i když jsme je varovali a posílali spát. Děkujeme, zejména pak Kutišům za expresní sehnání svářečky a tím záchranu naší rezaté Félišky (oblíbená hláška Jirky Hejtmánka sedí i na novácké vozítko). První kyblík hub dodá Pavel již zrána a je s okamžitou platností zařazen do jídelníčku. Páteční svátek umožňuje dřívější příjezd většiny osazenstva. Předpověď počasí nic moc, dopolední déšť nás trochu vystraší ,ale nerozhodí. Odpoledne věnujeme společenským hrám uvnitř (pro některé je Uno trochu moc postřehově náročné), občas někdo odběhne 20 metrů a donese nůši hub. Zvolna s večerem se rozbalují i kytary - někteří je ovšem používají zabalené místo bicích. Venkovní posezení v mrazivé noci raději vypouštíme i přes reklamace Novotných. Hraní, zpívání i povídání, dle pozdějších svědků dokonce tanec na stole, Štěpánci rozdají k použití své kubánské nákupy - různé bicí i chrastící nástroje zkouší postupně více lidí, Pavel pro změnu hraje na basu... V krbu si Honzík zvládne opéct i špekáček, stačí odsunout sušící se houby. V sobotním ránu Gábina jakožto garant přes počasí rezolutně hrozící mokro zatrhne a nahoře ji poslechnou. Přijíždějí další a další, je načase zahájit odpolední soutěže. Hod ponožkou do dálky či na cíl někteří komentují: " Vy jste úchylní!" Kapela se tentokrát moc nezapojuje, všichni se hrnou rovnou do lesa v obavě, že na ně houby nezbydou. Chachá, to vážně nehrozí! Přemluvili jsme je alespoň na hádání "Poznej svého fanklubáka" - podle fotek ze Silvestra v Telči měli všichni určit, kdo se skrývá pod červenou parukou. Moc se ovšem nevyznamenali, takže vítěze jsme raději vyhlašovali pouze mezi fanklubáky. V lovení a skládání útržků písniček vede místní osazenstvo - fanklubáci, máte co dohánět!! Kvůli pracovním jednáním se oficiální zahájení malinko zpozdilo, nicméně s šestou večerní Pavel konečně všechny slavnostně přivítal a Gábina přečetla mnou sepsaný "neslavnostní" projev k 10. výročí současného složení kapely (pro nepřítomné zašlu raději jen na požádání). Desetiletý Honzík jakožto reprezentant vyrůstající fanouškovské generace předal kapele dort, já polštářky a osazenstvo chalupy krásné keramické kytary. Kdo jste Na Bělici náhodou ještě nebyli a nevíte, mají vždy zásoby nádherných keramických výrobků, hlavolamů a jiných drobností pro potěšení. Společné foto bereme již jako tradici a rychle ještě to ringo, stmívá se kvapem. Táborák nemůže chybět, písničky se linou jedna za druhou. Hitem se stala cover verze písně Na vrbenském krchově se speciální úpravou pro eskymácký taneční kroužek. V nedělním ránu padl návrh k natočení na DVD, ovšem nastal problém, jestli by kvůli délce produkce nemuselo být dvouvrstvé. Též Mládkovy hity se nezapomenutelně vryly do paměti účastníků. Uvnitř kromě tradičního výčepu tentokrát fungovalo i fondue - chvílemi těžká pranice. Nedělním ránem se postupně neslo loučení prokládané posledními houbařskými výlety. Tak zas snad za rok ahoj. Pohostinnou pohádkovou chalupu těžko opouštět… Díky - všem a za vše, bylo to opět nepopsatelně krásné.

Čtrnácté setkání - minisraz
(29. - 31. prosince 2006 - Vánoční prázdniny v Telči)

Jelikož minisrazů není nikdy dost a říká se: do třetice všeho dobrého, sešlo se několik fanklubáků závěrem roku v pohádkových kulisách Telče. První večer, 29.12., jsme se, pochopitelně, nejvíc těšili na koncert našívaší nejsamoblíbenější kapely. Už odpoledne jsme si zašli do sklepa obsadit místečka a dobře jsme udělali. Jako tradičně se do poslední chvíle (a možná i kousek po) řešilo, jak nafouknout prostor a jestli naskládat diváky do pater, aby se vešli. Vrchní pořadatel Medvěd žertem prohodil, že příště raději Žalmany zvát nebude, protože kvůli nim ho nemají rádi lidé, co zůstanou venku. No, to snad ne!:-) Kromě toho jsme pak u baru vyslechli poznámky, že příště má fanklub nárok jen na 15 lístků, prý tam pak nejsou jiní návštěvníci. Nicméně nakonec pořadatelé podlehli a jedna dokonce nadobro, už je naše! Po koncertu sice část kapely spěchala domů, ale Brožovic a Hronovic famílie statečně zastoupila i zbytek při nočním posezení. Došlo i na testování Honzova vánočního dárku, který spolehlivě rozdělil stoly na abstinentský a ...ten druhý. Musím vytknout drobný nedostatek v zásobování jinak skvělého baru - kromě becherovky došla taky veka a sendviče z chleba přišly některým trošku nezvyklé. Zato zábava byla skvělá a dokonce se zakládala nová skvělá kapela - jestli se to zrealizuje, bude to bomba, věřte mi! Akorát nechápu, proč nás z toho sklepa vyháněli už brzo ráno před půl třetí. Co se týče koncertu samotného, mohli jsme vám tady dát jeho popis, a krásný (protože krásný byl), ale my jsme řekli NE! Určitě se to dočtete v Žalmanachu, nebudem se opakovat.
Další den jsme zahájili opatrně až po poledni na místním zimáku. Sice jsme rozhlašovali "Brusle s sebou", ale nakonec to opět zbylo jen na LPG (no, dobře, Honzík se taky účastnil a Jirka Hejtmánek poté též na Pavlových bruslích). Třetiny se přišly na nás ještě alespoň podívat, jelikož jejich odjezd se z technických příčin (opět test Honzova dárku) přesunul do pozdějších hodin. Dostatečnou dobu jsme si vyhradili na oběd, protože porce v hospodě Na kopečku se jen tak lehce sníst nedají. Opět jen včasná blokace zachraňuje naše umístění ve Sklepě, na Nezmary též nátřesk nevídaný. Posezení druhého večera proběhlo sice v menším počtu, ale stejně vesele a konečně došlo pořádně i na využití kytar. K tomu dojídání cukroví i slaných tyčinek a pořád se ty krabice nevyprázdňují! S některými se rozloučíme, včetně pořadatelů, jelikož Silvestr je letos v Telči čistě v naší režii. Musím bonznout, že Hejtmánci původně přijeli jen na žalmaní koncert, pak se nechali přesvědčit ještě na další večer a odjížděli domů až na Silvestra ráno - aby se pak večer přecejen vrátili i se zásobami chlebíčků, rachejtlí a daklších nezbytností - a taky se svou mládeží.:-)
Poslední den roku nás uvítal ,konečně po dvou mlžně šedivých, do krásného modra a sluníčkova. (Taky trošku do ledovkova, jak někteří po vyjití ze dveří zjistili.) To se musí využít, jdeme na rozhlednu! Pravda, malounko jsme nedomysleli, že v zimě bude zřejmě zavřená, ale nevadí, procházka to byla nádherná. Svetr jsem nakonec taky neztratila. A cestou jsme vymysleli několik projektů, které možná letos dojdou využití na srazu.
Poslední oběd opět tradičně Na kopečku. Štěpánkovi tuto hospodu testují poprvé a nedají na varování, takže Macek musí dojídat po Honzíkovi. (Pro nezasvěcené - Honzík je dítě, kdežto Macek je pes.)
Malý odpočinek, poslední přípravy a vyrážíme - tentokrát do hospody Na podolí, kde máme rezervaci a zároveň nás tam majitel započítal jako část kulturního programu.:-) Přes počáteční zděšení den předtím, že všichni prchají domů, nakonec je je je nás jedenáct, nejsem sám... Domluva zní, že se bude střídat živá hudba (tj. Pavel a Milan s kytarami) a reprodukovaná - mezitím si vždy popovídáme, zahrajeme kostky či pexeso, aby se realizovala i nejmladší generace. Pán od zadního stolu nám donese ochutnat vynikající domácí škvarkovou pomazánku - z které se, pochopitelně, vyklube křen. Milan zároveň slaví narozeniny a dostane krásný skleněný korbel, do kterého si pak vždy přinesené pivo přeleje. Po půlnočním přípitku pochopitelně následuje přesun na náměstí i s "římankami" a po návratu jedeme dál! Vedlejší stůl se o nás zajímá čím dál víc, jedna jeho přísedící se nakonec ve tři ráno odhodlá přihlásit k nám - jak vidíte, nábor členů funguje furt! I její manžel, jinak Žalmanem moc nenadšený, se s radostí zaposlouchá, když zjistí, že repertoár našich kytaristů není zcela jednotvárný. Dojde i na tanec a tvoří se dvojice nevídané. A také jsme pro vás - a zejména pro kapelu - vymysleli soutěž, ale to zas jindy, nechte se překvapit! Po zralé úvaze, že přecejen se pak pojede domů, to kolem půl čtvrté sbalíme, rozloučení a honem do postýlek! Po probuzení už jen sbalit a jet - nebojte, pili jsme sice bez Míry (Hronovi odjeli už dávno), ale přiměřeně, dokonce někteří nenafoukali ani při odchodu z hospody. Tak ahoj, Telči, všem šťastný a veselý!
Náš pobyt měl též vzdělávací funkci - například v jisté pražské škole už téměř všechny děti vědí, jak se řekne španělsky šváb.

Třinácté setkání - minisraz
(1. - 3. prosince 2006 - Brno)

Dvanácté setkání
(29. září - 1. října 2006 v Kališti - Chalupa na Bělici)

Dvě třetiny nového vedení fanklubu dorazily na místo určení již ve čtvrtek večer a zahájily v Chalupě na Bělici přípravy i malou relaxaci - popisy místností, sběr hub, stavění párty stanu... První účastníci se pak postupně sjížděli od pátečního odpoledne. Někteří lehce zakufrovali v Humpolci, když v rámci vykopávek nepochopili, že na kruháči je nutno odbočit vlevo, ale hned se zas našli, další pro změnu zmátla značka "zákaz vjezdu", umístěná navíc vlevo od silnice (večer se šířily úvahy o přilepení dodatkové tabulky "Neplatí pro Žalmana a fanklub"), ale nakonec se všichni zdárně dokodrcali na místo určení bez poškození svých plechových miláčků (majitelova proražená olejová vana se nepočítá). Tam nezbývalo než žasnout nade vším. Výhled přímo pohádkový, bílá chalupa obrostlá podzimně zbarveným břečťanem zasazená mezi smrky, které mají proklatě vysoko pověšené ptačí budky, hřejivé slunce na louce i v duších hostitelů. Oblíbený slogan "Obsluha vzorná, ceny mírné" zdaleka nevystihuje skutečnost. My jsme nemuseli ani naznačovat, telepaticky plnili veškerá přání. Pozornosti podniku jako spacáky na sezení, aby večer lavičky nestudily, ohniště přímo před vchodem, ať nemusíme chodit daleko pro pivo (jinak je za chalupou zbudované stabilní), i ty kameny kolem "se" donesly samy dřív, než jsme se stihli zeptat... A jídlo? Kdy jste naposledy viděli kompletní teplou večeři za 40Kč s libovolným množstvím přídavku? Nebo snídani za 15, kdy si každý nabral, čeho kolik hrdlo ráčí? Pořád jsme čekali probuzení z krásného snu.
Už první večer se nás sešlo přes 20 a posezení s kytarami a basou se protáhlo do půl třetí. Čímž rovnou jemně naznačuji, že se k nám připojila i čtvrtina kapely. Ale to zjistíte i z fotek. Kromě zpívání se trošičku plánoval i oficiální program - ovšem nasmáli jsme se u toho zcela neoficiálně. Zvláště nás pobavily Petrovy příspěvky k zamýšlenému projevu pro Žalmana v indiánském nářečí (podrobnosti for members only). Renata s námi oslavila své kulatiny, její manžel se největší měrou zasloužil o Gábininu sbírku perliček, dovezená miminka byla monitorována zcela moderně elektronickými chůvami, aby šťastní rodiče taky měli šanci s námi posedět, když už vážili takovou cestu - jedni od Budějovic a druzí až ze zahraničí od Žiliny. Komu byla zima na záda a neměl ledvinový pás, mohl též využít služeb místního kocoura, který kupodivu ve zdraví přežil, přestože se postupně sjelo i několik fanklubáckých psů.
Sobotní dopoledne patřilo turnaji v petangue. Většina soutěžících jej hrála poprvé, ale přesto dosahovali fenomenálních výsledků - zvláště v koulení do dálky bez ohledu na to, že košonek se nacházel o několik metrů blíž. Naštěstí se všechny koule na závěr našli, nikomu žádná nechyběla. Vítězky Lenka Nosková- Iva Štěpánková obdržely keramické pohárky a diplom.
Po vynikajícím guláši už všichni napjatě vyhlíželi hlavní hosty, kteří postupně přijížděli během odpoledne, až konečně v půl páté vypuklo oficiální zahájení. Po Pavlově projevu za hromadného zpěvu Ho,ho, Watanay schází od totemu po schodech indiánský náčelník, předá Žalmanovi poselství a pravý indiánský luk s dostřelem 80m, poslední to dárek k jeho letošnímu jubileu. Závěrečná hláška:"Dovol mi odejít" už sice patří do vojenské terminologie, ale jako humorné zakončení se Péťovi opravdu povedla. Aby nebyl dárkům konec, samozřejmě jsme nemohli zapomenout na dosavadní a zakládající vedení. Nováci obdrželi čestné certifikáty doživotních VIP členů, jakož i pivní korbely s tímto označením a vlastním fotem a také puzzle z první hromadné fotky fanklubu. Protože je tato fotka dosud jedinou svého druhu, nadešel čas nedostatek napravit. Mezitím se také ještě prodávají CDčka a trička a rozdávají plakáty. V radostném hemžení a řazení na schodech si bohužel nikdo z přítomných fotografů neuvědomí, že ostré slunce na výsledném snímku zlikviduje obličeje horních dvou řad. Práce kvapná... No, snaha byla, případně to za rok napravíme. Dost bylo oficialit, kdo má ještě sílu, vrhá se do nohejbalového turnaje. Bard se tentokrát (na rozdíl od Slap) neúčastní, takže některé komické vsuvky chybí. O to víc se ovšem běhá pro balon za plot. Po večeři se už všichni nahrnou do kruhu k ohni a romantické hraní pod širákem pokračuje do hluboké noci, vystřídáme všechny žánry a hity. Mezitím ještě rychle dotvořit slavnostní zápis do kroniky chalupy (někteří už mají problém se podepsat), v kuchyni se vyřeší pár kontrolních otázek a postupně uleháme, abychom ráno při probuzení opět užasle hleděli - domácí už stihli vše uklidit, po ohni ani stopy - to musí být kouzelníci! Po snídani vypuká veliké loučení, kdo chce, bere si na památku něco z fotogalerie či rovnou DVD zde nafocené, odjíždějící jsou vyprovázeni hvizdem píšťalek - jak jinak, taky kouzelných, můžeme si jimi přivolat přátele. Rovnou se domlouváme, že se sem vrátíme za rok na další sraz - některým se tak strašně nechce domů, že se raději vrátí hned. Zkrátka - bylo to nepopsatelně skvělé a velký dík všem účastníkům, ale hlavně manželům Kutišovým a ostatnímu osazenstvu Chalupy na Bělici, jsou prostě úžasní!

Jedenácté setkání - minisraz
(19. března 2006 v Hospodě u Lucerny)

Minisraz vymysleli "nájezdníci z Divokého východu" - tedy fanklubáci z Ostravy a okolí. Domnívali se, že příležitost navštívit speciální narozeninový koncert bude chtít využít více spřízněných duší a že by nebylo špatné se rovnou sejít i na popovídání. Bohužel, Pražáci stejný názor nesdíleli. Nakonec se sešlo jen pár lidiček, ale zábavy bylo i tak dost.
Sraz v hospodě naplánován na jednu hodinu odpolední, ale žádné davy se nehrnou. Nevadí, zatím se najíme, třeba dorazí další. Chvíli podebatíme, minuty utíkají, načase začít podnikat to, kvůli čemu jsme se sešli. Hlavním úkolem je nachystat balonky pro Žalmana. Bohužel jsem podlehla klamavé reklamě a v balíčku s údajem 100ks jich nakonec snad není ani těch potřebných 60. Navíc zřejmě zimou zkřehly a při nafukovacích pokusech se každou chvíli rozlehne hospodou rána. Prasklé zbytečky se raketovou rychlostí rozprsknou a přilepují na nejnemožnější místa kolem - stoly, zdi, sousedovic kalhoty... Asi neuvěříte, ale nevyhodili nás! Naštestí Hospoda v Lucerně není touto dobou moc obsazená a obsluhující slečna servírka je více než tolerantní, evidentně má smysl pro humor. Jen poprosí, jestli by taky mohla dostat balonek a dokonce nám vyrobí pejska. Postupně dorazí a pomáhají foukat i členové spřáteleného fanklubu a dokonce i Ajka Troníčková. V záchvatech smíchu vymýšlíme, co dál. Chtělo by to nějaký hezký tvar. Půjde vymodelovat kytka? Asi moc složité, tak jenom naskládat rovné balonky do kytice? To vypadá jako koště! A nešlo by vyrobit třeba mimozemšťana? Úvaha opravdu nad naše tvůrčí síly. Definitivním výsledkem je řetěz, kterým posléze uzavřeme Žalmana do kruhu. Má symbolizovat kruh přátel a příznivců kolem něj, kteří s ním budou vždy pevně držet. Mám také s sebou 60 hřebíků šedesátek a nějaké krepáky, z toho by taky šla udělat symbolická kytička, nebo je přivážeme každý k jenomu balonku. "Hřebíky? A nechcete mu dát rovnou rakev?" Aha, fakt by to mohlo vypadat blbě, to radši nic... Anebo jen jeden, na který může pověsit všechny starosti. To bych si ho ovšem nesměla zastrčit do kabelky tak, že už se víckrát nenašel... Dohadování o tom, kdy půjdem přát, končí rozhodnutím, že bude lepší nerušit slavnostní koncert a předávka následuje až po představení. Seženem alespoň část odvážnějších, co jsou ochotni se řetězu chytit a napochodovat s přáním oslavenci. Pak už jen rozchod a rozjezd domů, ráno se, bohužel, musí do práce.

Desáté setkání
(15. října 2005 v Sudoměřicích)

Sudoměřice potřetí - a přesto pokaždé jinak. Poprvé jsem šli na exkurzi do jednoho vinného sklípku, podruhé do dvou a potřetí jsme namáhavý pochod rovnou vynechali. Aneb, Horáčci konečně pochopili, že u fanklubácké skupinky převládá láska k pivu a veškerá snaha o převýchovu se míjí účinkem. Rovnou objednal sud piva a drtivá menšina milovníků vína se v začátcích nápoje málem nedočkala.
Ale ještě něčím byl tento sraz jiný. Dva dny před termínem těžce onemocněla Žalmanovi maminka a do poslední chvíle jsme netušili, jak to dopadne, jestli jí bude líp a jestli Žalman vůbec dorazí. Bohužel, dopadlo to úplně nejhůř a maminka zemřela přesně v den akce. Takže z pochopitelných důvodů jsme se sešli bez Žalmana a intenzivně na něj mysleli - vyjádřili jsme mu svou účast s jeho žalem alespoň prostřednictvím SMS.
Ovšem celý večer truchlit by asi na takové sešlosti nebylo to pravé. A náhradou nám přijeli pozvednout náladu i Ajka Troníčková a Kiokéna, takže se vše rozjelo v plné parádě. Úvodem zazněl oblíbený hit Vzhůru po stráni, zvaný též Sova - pamětníci Jamborky ví, o co jde, ostatní si ho poslechli třeba poprvé až tam. A pak už jela píseň za písní, přidávaly se různé a chvilkami na pohled i hrůzné nástroje - toklik se jich snad ještě nikdy nesešlo, však to je z fotek zřejmé. Dokonce se tam jednu chvíli vynořil jakýsi folklorně oděný pár a zatančil něco lidových tanečků.
Na začátku s námi pobylo i čerstvé Suchanovic miminko. Později už různě odcházely do hajan ročníky mladší i starší, ale pár vytrvalců tradičně vítalo ráno.

Deváté setkání
(6. - 8. května 2005 na Slapech)

Dlouhá cesta na západ (měla jsem nutkání napsat na jihozápad, ale bohužel by to nebyla pravda) probíhala vcelku bez závad, dvakrát drobná přeprška a jinak sluníčko či polojasno. Jen temný obzor v dáli dával tušit, že není všude zcela sucho. Ale celou dobu jsme se utěšovali, že určitě jedem do místečka, kde se modrá obloha probojovala přes černou hradbu mraků. Asi 30 kilometrů před cílem najednou totální tma, kroupy, slejvák... Ježišmarjá, kam to jedeme? Ale ne, to přejde, nemůže přece takhle lít pořád. Příjezd už v pohodě, vybalujeme za sucha, všechno je fajn. V hospodě slušná účast, myslela jsem, že valná většina přijede až v sobotu a první večer nás bude pár, ale kdepak! Hned získávám hlášení z několika stran, co jsme propásli: "Měli jste tady být, Petr s Mirkou se šli projít k vodě za úplného modra a za 10 minut se vrátili jak vodníci, fakt, úplně z nich crčelo, Péťa triko mokré i přes bundu, brýle zamlžené, no, pak vám to ukážem, Láďa je má vyfocený..."
Po ubytování v našem hotelu Hillary (chodba v druhém patře penzionu, ovšem pozor, s vlastní terasou) a večeři se pozvolna zapojujem do dění. Kromě hokeje pro chlapy, Alenčina pletení, povídání, postupně i hraní a zpívání jsou k velké radosti mé dcery k dispozici i elektronické šipky, vydrží u nich (na střídačku s dalšími dětmi) téměř celé 2 dny. Povede se mi ji odvelet na noční odpočinek v půl jedné. Nevadí, ráno se snad vyspím, už jsem nějaká nedospaná od minulého víkendu. Chybný předpoklad! Kromě toho, že se co hodinu budím (ale zas se při usínání kochám přímým výhledem na hvězdnou oblohu, což je krása a zároveň příslib hezkého dne), ráno iniciativně vstává dcera v půl osmé pod průhlednou záminkou, že jí svítí slunce do očí.
Pomalu se vyklubem, dole se to taky probírá. Snídaně nahlášena na devátou (dítě původně tvrdilo, že radši žádnou nechce, protože tak brzy rozhodně vstávat nebude), dodána po půl desáté. Opravdu krásný sluníčkový den zve na procházku, zajdem k vodě. Hanka se odmítá odtrhnout od šipek, tudíž ji zanecháme osudu. Někteří odvážlivci omočí prstíček, jedna zvlášť otužilá účastnice dokonce nohy po kolena. Poté se dožaduje grogu a přihlížející doporučují hotel na protějším břehu, prý stačí přeplavat, určitě tam mají. Mezitím už se postupně sjíždějí další a další. Vítání, povídání, posezení a čekání na hlavní hvězdy. Zvlášť bouřlivě byl oceněn příjezd vrchního alkoholického zásobovatele Míly Horáčka, který se okamžitě octnul v obležení a měl plné ruce práce - totiž - nalévání. Gábina mezitím zahajuje berlový floorball. Manžel mě naštěstí nestihne vyfotit, jak lovím míček pod Petrovým autem, ještě by mě někdo nařknul, že mu vypouštím gumy. Po Brožovic příjezdu už ke zdárnému zahájení chybí jen jeden - nejdůležitější. Trochu zpoždění, ale kolem půl čtvrté konečně dorazí i Žalman a opět nezklame - v zápětí se spustí déšť. Počasí ráno tak nádherné se změní v proměnlivé pršavo, kdykoli se rozhodneme, že už by to šlo si vyjít. Přes 130 lidí se narve tedy do lokálu a vypukne hraní, čtení z nové knížky a povídání... Alenka se zeptá: "A teď mi řekněte, komu tady vadí, že prší?" Les rukou komentuje Jindřiška: "To byla blbá otázka!" Hlasy: "Já chci buřta!" "Tak rozložte oheň tady, dřeva je dost!" (Míněny lavice a stoly.)
Snad chvíli neprší, vyrážíme na slíbený nohejbal. Míla Horáček komentuje: "Oheň by možná šel, ale na hraní nějak moc prší."(Evidentně se mu do sportovních výkonů nechce.) Jasněže v zápětí zas začne krápat, ale už to nikomu nevadí, důležité je odhodlání. Tým Sněhurka a 7 trpaslíků (Jan Hlaváč a členové fanklubu) nastoupen v kompletním složení, strana hudebníků se nějak ne a ne dát dohromady. Nakonec se pro jakous-takous vyrovnanost odhodlají 2 trpaslíci dezertovat ke konkurenci. "A jedém! Rozhodčí, pískej!" "Ruka!" "Kup si anatomický atlas, tohle není ruka!" (ukazuje rameno). "Noha!" "Hlava!" "Kozy!" " Kolik to je?" "10:10!" "Ne, 13:7!" "Proč se netočíte?" "Nám by se zamotala hlava!" Zkrátka, je jedno, kdo vede, co se hraje, hlavně, že je psina. A pes taky. "Barde, vypadni!" Zcela zbytečný pokyn, jakož i několikeré vytlačení nadpočetního hráče z hrací plochy. Stejně to dopadá i s batoletem, obdrživším pokyn: "Kryštofe, odejdi, opusť hřiště!" Další hlášení rozhodčího: "Pauza! Pitný režim! Kdo chce chlastat?" Komentáře spoluhráčů. "Láďo, jak to hraješ, že stíháš i fotit?" Po ukončení zápasu Jindřiška navrhuje: "Mohli bychom teď dát volejbal!" "S touhle sítí?" "No, to bych došáhla!"
Pokračování hraní, Žalman podnětně navrhuje:"Dáme něco rychlejšího, třeba Barevný šál!" Pár lidí, navrátivších se z procházky, hlásí ustálené počasí a nastává konečně i přesun k ohni. Nemůžeme Alenu zklamat a je nutno opéct a sníst 150 špekáčků. Drobné přeháňky už otrlé nevyženou, skupinky se drží jak u plamenů tak i u vnitřního posezení se stálou vinnou obsluhou, nejvytrvalejší dočkají u ohně i rána. Kaťuša v podání Jindřišky a Petra nemá chybu, dusím se párkem. Kdo chce, hraje a zpívá, kdo nezvládá, odsune se spát. Brožovi hlásí, že musí být ráno v 9 v lese, ale odporoučím se do hajan dřív než oni, někdy kolem druhé, je toho na mě opravdu už trochu dost a, koneckonců, Žalman taky v půl druhé šel. Snad se vyspím alespoň tuto noc, manžel s dcerou se odebrali kolem jedenácté, ráno někdy po deváté nás zřejmě někdo vzbudí.
Opět omyl, procesí H (Hlaváčovi a Horáčkovi) mi pochoduje kolem hlavy už od půl osmé. Alespoň se včas sbalíme a vyrazíme, čeká nás toho trochu víc než jen dojezd domů, bereme to ještě přes 3 jiné zastávky. Proto taky nejsem nadšená žadoněním dcery, že chce zmrzlinu s lentilkami, ale nakonec nátlak, jako klasicky, nevydržím. Po vstupu do restaurace se setkáme se smíchem hned prvních lidí, které tam zahlídneme sedět. Pravda, když jsme se loučili s ostravskými účastníky slovy: "Zas se brzy uvidíme", netušili jsme, že až tak. Bylo tím míněno setkání na čtvrtečním koncertu v Gamě, nikoli McDonald u Velkého Meziříčí.
      Cesta zpátky až na malinké počáteční zakufrování jinak v pohodě, jen má ospalost už mi nedovoluje vnímat ani mapu, ani krajinu, ani konverzaci... Ale stálo to za to, chce se mi brečet, že už to skončilo a zároveň jsem plná dojmů a radostí se vznáším ještě další dny. Jo, taky česnekové kafe manželů Novákových nemělo chybu. Alenka si zalila ranní kávu do polévkového hrnku, půlku vypila, odběhla a na Láďův dotaz:"To tam máš polívku?" něco nezřetelného zamulala, což si Láďa vyložil jako souhlas, dolil česnečkou a mírně se podivil chuti výsledného produktu. Koneckonců, kdysi Jindřišku pár lidí přesvědčovalo, že v jisté čajovně nabízejí česnekový čaj...

Osmé setkání
(2. října 2004 v Sudoměřicích)

Bylo to v pořadí druhé setkání v Sudoměřicích, z čehož první se nám podařilo jakžtakž přežít. S tímhle druhým už to bylo horší - taky to co tady napíšu je složeno z útržků vydobytých v těžké "regresní hypnóze" nebo i hůř). Problém byl v tom, že jsme navštívili ne jeden jako loni, ale dva sklípky a pak se teprve přesunuli do toho třetího, kde jsme setrvali tak dlouho, jak Pánbůh dal.
Sobota 2.10.04 byl v Sudoměřicích opravdu nádherný, sluníčkový a teplý podzimní den, i když rychlí poslové z Prahy hlásili, že tam je zataženo a prší. Nám to pěkné počasí vydrželo až do úterka. 
Takže když začali do místního zahrádkářského svazu, kde se všechno odbývalo, přijíždět první účastníci (celkem nás dorazilo rovných padesát, kapelu a hosty nepočítám), bylo už venku připraveno 50 litrů burčáku ve dvou obrovských kanystrech, opatřených tajemnými hadičkami (ty si tedy dost dlouho dělaly co chtěly, ale pilným a zodpovědným úsilím jsme je nakonec ovládli), červené šampaňské a veliký kotel Škvarkové pomazánky Míly Horáčka s čerstvým chlebem (to už opravdu nejde psát s malým š). A protože bylo hezky, zůstali jsme venku i nadále, dokud nedorazila v plném počtu kapela. 
Pak přišel ten pravý čas na speciální guláš, který byl vytvořen mužským osazenstvem kuchyně pod vedením našeho kamaráda Františka, a po potřebném odpočinku jsme se přesunuli až na samý konec řádky sklípků, kde ještě vloni byla jenom obrovská díra v zemi. Teď tam stojí krásný nový vinný sklípek Míly Horáčka (no sklípek, to možná z místního pohledu, nám to připadá jako dům pro hodně rozvětvenou rodinu. A kdyby ty podzemní prostory viděl např. Křivoklát, tak by se musel divit. Jenže tam to určitě není tak útulné, o demižonech ani nemluvě). Dál se popis nedá udržet chronologicky, víme jen, že Láďovi držely vinné skleničky samy od sebe na hlavě aniž by spadly, Anička tvrdila, že to co má červenou barvu se může pít v neomezeném množství a já jsem chodila na vzduch. Nebylo to nic platné. Ale Míla vypráví o tom vínu vždycky tak láskyplně, že bychom ho poslouchali pořád. No možná, že kdybychom se jednou sešli v nějakém neutrálním prostředí např. opuštěného kamenolomu, kde by byla teorie oproštěna od praxe, tak bychom si i něco pamatovali. Jenomže pak jsme se museli přesunout ještě o pár sklípků dál, stejně jako loni, na prohlídku sklepa největšího místního vinaře a asi i nejlepšího - a to už po mě žádný popis nechtějte. Vím jen, že když jsme se pak vrátili do sklepa zahrádkářského svazu, František už měl venku zase obrovský gril a griloval tam hromady uzených žeber, všude byla spousta dalšího jídla i pití, a že jsme se možná vrátili skoro všichni. Podařilo se mi ještě vylézt na lavici ve snaze poděkovat Mílovi i ostatním a přivítat kapelu, ale pak už se všechno ukolíbalo do takového milosrdného, příjemného oparu. V této fázi pak dorazil i náš očekávaný host - František Linhárek, a velice dobře a rychle se přizpůsobil panujícím poměrům. No a pak se hrálo a zpívalo a jedlo a pilo a jestli jsme neumřeli ….
V sobotu jsme trochu poklidili v kuchyni, dojedli tu spoustu jídla, co už na nás byla políčena a my s Láďou jsme ještě absolvovali exkurzi do místních vinic, a to tedy byl opravdu krásný zážitek pro někoho, kdo na to není zvyklý. Pak že romantika vymírá - ono být uprostřed těch vinic, modré nebe a slunce k tomu, hrozny mají všechny možné barvy od žluté, zelené a růžové k zářivě modré, na obzoru vykukují ty pohodové moravské kopečky, no ale než se tohle všechno dostane do těch lahví!
A ještě vám musím vyprávět, jak jsme šli s Mílou v neděli odpoledne na výlet. Uvítali jsme to samozřejmě po tom všem rádi, že se pár kilometrů projdeme a dostřízlivíme, a tak jsme ani nepojali žádné podezření, když Míla vyšel s velkým batohem na zádech. No člověk si říká pláštěnky, svetry.. Ne, ne kamarádi - nakládaná krkovice v koření to byla, a výlet trval jenom pár minut přes les k dalším kamarádům, kde už zase čekal gril, slivovice a spol. A jak je opravdu všechno relativní, nazpátek potmě to už byla mnoho a mnoho desítek kilometrů dlouhá, nebezpečná cesta. 
Tak jak vidíte, dělám co mohu - ale vy už si stejně ke všemu přidáte svoje vlastní zážitky. A ti kdo s námi nebyli se můžou podívat i na loňské zpravodajství a příště, jestli nám to zase vyjde, už konečně přijet. 
Pravda je, že když jsme pak s Láďou seděli v pondělí odpoledne na Pálavě pod Sirotčím hrádkem, říkali jsme si, jak je vlastně na světě fajn. Aspoň někdy. Takže s díky Mílovi, Františkovi, všem zúčastněným vinařům i kamarádům v Sudoměřicích, kapele i vám všem - zdravím a loučím se zas do příště.

Sedmé setkání (25. června 2004 ve Vleticích)

Tentokrát se nejednalo o klasický sraz, ale hlavně o podporu Žalmana i kapely při natáčení koncertu do televize a zejména historicky prvního DVD. Abychom však o své oblíbence zcela nepřišli, sešli jsme se den před natáčením. Velká louka kousek od amfiteátru, vyhrazená pro stany a auta fanklubáků se postupně během pátečního odpoledne a večera zaplňovala. Tou dobou jsme měli dokonce možnost částečně si prohlédnout i rezidenci pana Kovaříka, vybudovanou z prodeje desek Brothers records. Hladově si po příjezdu dáváme gulášek - nikdo nás nevaroval, že za chvíli bude následovat večeře. Sesednem se v kruhu (či čtverci) kolem ohně - alespoň grilovacího. Kapela má po celodenním zkoušení docela dost, takže další hraní v úvahu nepadá, nicméně posedět a popovídat si s námi přijdou rádi, i když jsou unavení a možná i nervózní z očekávaných událostí. Na roštech se pečou lososi, věnované fanklubákum Žalmanem. Voní nádherně, ale už máme problém je dojíst. Opékání má ještě jednu výhodu - oheň alespoň trochu hřeje. Na začátek léta je totiž nemile chladno, zahříváme se zvenčí dekami a zevnitř - čím kdo uzná za vhodné. Kolem půlnoci se sešlost pomalu rozchází.
Ráno nás vítá sluníčko a témeř celodenní volno využívá každý po svém. Pár nenáročných her typu frisbee, procházky, sběr hub, odpočinek. Odpolední zkoušku si většina ujít nenechá. Už tam se ukáže první předzvěst katastrof příštích - více než půlhodinový skluz způsobený výpadkem proudu. To ještě doufáme, že už je opraveno a večer bude vše v pohodě. Chyba lávky… Koncert se rozjíždí dle plánu, Eagles and Horses, Pavlína Jíšová s kapelou i další jsou OK, ale při nahrávání Žalmanů nastávají výpadky a prostoje, nepříjemně rozhazující scénář i náladu.
S postupující nocí se do nás dává vlezlá zima. Prý bylo ten večer 7°C. Původně plánovaná asi hodinka a půl vystoupení se protáhne málem do půlnoci. V jednom z výpadků si Jindřiška dojde alespoň pro svetr, protože halenečka na ramínka v dané situaci opravdu nic moc. Petr předvádí ruku se zimou zježenými chlupy. Jindřiška hlásí dolů k davu: "Kdybyste viděli, jak mu stojí…" Honza doplňuje: "Jak mu ještě nikdy nic nestálo!"
Následný Čechomor, avizovaný jakožto zlatý hřeb programu, si už někteří poslechnou raději zachumlaní do spacáků ve stanu. Slyšet je stejně dóóst dobře a zmrzlí jsme už nadmíru, nemusíme se mačkat v davu. Původní záměr, že takhle hezky uložení po skončení koncertu už rovnou usneme, nám trošku zhatí parta motorkářů. Považují za skvělý nápad ve dvě v noci zkoušet, kdo vytočí motor do nejvyšších otáček.
Ranní pohled na louku také vypovídá o tom, že se tady včera nevyskytovalo jen pár folkáčů, pod nánosy pivních kelímků trávu téměř nevidět. I tak odjíždíme s alespoň několika hezkými zážitky a pocitem, že je na co se těšit. Vysílání v České televizi sice časově není nejpříznivější, ale i před půlnocí se pár lidí dívá. Nejočekávanější výsledek celé akce ovšem, bohužel, vyšuměl do nenávratna, DVD se vydat nepovedlo. Třeba někdy příště…

Šesté setkání
(4. října 2003 v Sudoměřicích)

Program:
1. Příjezd na Moravu
2. Degustace vína
3. Degustace vína
.
.
n - 1. Degustace vína
n. Odplazení se z Moravy

V mezidobí (tj. mezi jednotlivými body osnovy) se odehrávaly i jiné pamětihodné věci, o kterých musíme pojednat. Například:
My s Láďou jsme přijeli už v pátek, v dobré víře, že snad bychom mohli s něčím pomoci před příjezdem fanklubu i kapely. No přepočítali jsme se, ještě jsme dost neprokoukli naše kamarády vinaře v čele s Mílou Horáčkem. Ono už to začalo v pátek večer, když jsme hledali onen zahrádkářský areál v Sudoměřicích a Mílu. Areál jsme našli, je to krásně upravená patrová budova na způsob moravského statku s obloukovým vjezdem, v přízemí je veliký sál se stoly a s kamny, nahoře dřevený sál kde se spalo a dole sklep, klenutý, s dřevěnými stoly a lavicemi. Venku je trávník s posezeními, staré stromy a taky zastřešené podium pro kapely s amfiteátříčkem. Ten jsme sice nepoužili, ale v budoucnu se uvidí. No a dole v tom sklepě bylo předsvatební rozloučení lidí, které jsme v životě neviděli, ale jen jsme tam vlezli, měli jsme před sebou guláš, pivo, víno, slivovici, koláče a dorty, takže když jsme posléze našli Mílu, už jsme sotva lezli. Jenže u Míly byl bramborový salát (cca 10 - 15 kg), dva druhy obrovských řízků, pivo, víno, slivovice, koláče… a tak to pokračovalo do pondělka, mezitím jsme navštívili několik domácností a sklípků, v hospodách nám chladili pivo na pražskou míru, no nestrádali jsme. Vlastně spíš strádali, protože na něco takového nejsme vůbec zvyklí. 
V sobotu ráno jsme šli s Mílou (přes kamarády se slivovicí) do hospody a potkali jsme auto - vezlo polena do kamen, další auto - skleničky, další - maso na guláš, zatímco domácí tlačenka, jitrnice, sýry, škvarky, pečivo, ovoce, a samozřejmě víno (v množství definovaném jednotkou "co se vypije") už byly na svém místě. Tak jsme v praxi zjistili, že naše pomoc opravdu potřeba není. 
V pátek pršelo, v sobotu dopoledne taky, ale jen co jsme se začali scházet, udělala se díra v mracích, vykouklo sluníčko a už to tak zůstalo. Dokonce i ve čtyři ráno jsme ještě seděli venku v tričku, ale to nevím jestli byla zásluha jenom počasí. Kapela se sešla už brzy po poledni, všichni dojeli dobře, jen Honza si přivezl kromě Jindřišky i pěknou chřipečku, snášel to sice statečně, ale dobře mu nebylo. Dojeli všichni, co dojet měli, uspořádána byla jen jedna záchranná výprava dvou zbloudilých oveček, které předčasně vystoupily z vlaku (Jindřiška se obětovala, protože si ještě nestihla dát uvítací skleničku). 
Jako první akce byla návštěva vinného sklípku a dost dlouho se zdálo, že to bude i akce poslední. Nicméně pak jsme se vzchopili a došli nazpátek k uvařenému guláši, který byl v tu chvíli opravdu zapotřebí. Nám se ještě (což je výhoda toho, že člověk odchází poslední) podařilo ochutnat ledové víno, a přestože přes všechnu snahu vínům nikdy rozumět nebudu, tak tohle mě dostalo. To se zapomenout nedá.
No a potom večer pokračoval už s kapelou (Žalman pak dva dny šeptal), Petr díky zástrčce ve zdi měl i svoje klávesy, střídali jsme to s tlačenkou a procházkami na čerstvém vzduchu a tak všechno zdárně ubíhalo, dokud Míla Peterková neskočila s rozběhem a ze dvou schodů na záda bratra Horáčka, který nic netušil. Naštěstí oba protagonisté po chvilce znovu nabyli vědomí a pamatovali si i svoje příjmení. Hodinky, ty už si nepamatovaly nic, betonový chodníček místní zahrádkáři do zimy opraví. 
V neděli jsme pomohli uklidit kuchyň a moc neradi se loučili. Završení proběhlo u Horáčků díky kachním játrům na cibulce (v asi desetilitrovém hrnci) a dršťkové polévce s pivem, což obojí mělo představovat jednoduchou a prostou snídani. Jestli nás teď slyší všichni zúčastnění kamarádi ze Sudoměřic, kteří mají zásluhu na našem zážitku - tak díky, díky, třeba vám to jednou nějak oplatíme!
A ještě vám musím říct, že jsme měli přímý vstup do ostravského rádia, telefonem, běhala jsem při tom asi čtvrt hodiny po louce, co jsem říkala já jim, nevím a co oni mě, to už vůbec ne. Ale přerušit jsem se nedala, když už byla příležitost náš fanklub takto proslavit před zbytkem světa. Pak jsme dostávali ohlasy, že to bylo velice "spontánní". No pozdrav pánbůh.
Milí kamarádi, co jsme s námi byli, snad se vám to líbilo, a vy co jste tentokrát nemohli, nevadí - zase něco vymyslíme. Mějte se moc fajn, přežijte ve zdraví zimu.
Ještě bych zapomněla - víno jim tam roste fakticky všude a Žalman ve tři ráno dělal moc zdařile bubáka.

Páté setkání
(3. května 2003 ve Čtyřkolech na Sázavě - v hospodě U Novotných)

Milí kamarádi - uteklo to, 3. květen 2003 je už dávno za námi, můžeme jenom vzpomínat. Nám se vzpomíná moc pěkně a vám všem, co jste se zúčastnili, doufám, že taky. Bylo krásné, skoro letní počasí, k žádné katastrofě nedošlo a sešli jsme se v počtu 126 členů fanklubu,včetně hostů. Kapelu nepočítám, ani Františka Linhárka, který byl také naším hostem. 
Bylo to již druhé setkání ve Čtyřkolech, myslím že jsme toho snědli a vypili ještě víc než minulý rok, avšak - vyvážili jsme to tentokrát spalováním kalorií při sportovních výkonech. Hned po obědě začalo v přírodním amfiteátru (plácek ve stráni mezi břízami) fotbalové utkání Žalman Kilers versus fanklub. Dresy kapely pro tuto příležitost byly velmi působivé, s čísly hráčů jako nekonečno, nula, plus, jeden dolar, třičtvrtiny, mínus jedna, tři promile, atd., když prozkoumáte fotky, tak možná i poznáte, kdo byl kdo. Psí dresík měl i Jindřiščin dalmatin Bardík, který byl velkou posilou mužstva. Utkání probíhalo na tak vysoké úrovni, že nikdo nebyl schopen zaznamenat jeho průběh, natož pak si pamatovat, co se právě děje. Pískal můj muž, který už špatně vidí i slyší, neběhá a hlavně nerozeznává dost dobře lidi od sebe. Pro všechny tyto kvality byl vybrán jako soudce. Vylučoval a udílel různé barvy karet (zřejmě mariášových) velmi přísně, občas i někomu, kdo zrovna nehrál. Myslíme si všichni, že to skončilo plichtou přibližně 10 až 15 : 9 až 17, ale jisté to není. Zraněn byl pouze František, který pak asi tři dny kulhal a další měsíc po vzoru profesionálních fotbalistů simuloval, ale jinak to všichni vydrželi a kapela nemusela odříct ani jeden koncert.
Druhá sportovní akce probíhala až za úplné tmy pozdě v noci, přibližně od půl dvanácté do dvou ráno, když už samotné chůze byli schopni jen ti nejtrénovanější jedinci (nemyslím zrovna trénink v chůzi). V tu dobu nám naše mladé aktivistky fanklubu připravily velmi náročnou dezorientační hru s rafinovanými otázkami ve skleničkách se svíčkami, rozmístěnými v sázavských hvozdech (no, snad se to nedozví místní hajný). Byla by obtížná i v pravé poledne na fotbalovém hřišti, ale za naprosté tmy v opuštěném lesnatém kopci nad Sázavou, kdy cílovou stanicí byl menhir pod hřbitovem u kostelíka - no řeknu vám, že když celkem šestnáct lidí došlo a přežilo mi připadalo jako zázrak. Cílem soutěže byla "Záchrana Žalmana v nočním lese", což je cíl pro fanklub velmi bohulibý, jen trochu narušený tím, že Žalman sám o tom nic nevěděl a klidně seděl dole v hospodě, v teple a pohodě, kdežto my jsme strávili tři hodiny za tmy na hřbitově. Ale zase co by člověk neudělal, když hlavní cenou soutěže byla bota Petra Novotného, poznamenaná fotbalem tak, že už ani majitel nevěděl, je-li pravá nebo levá. Udělena byla, vítěz vypadal skutečně velmi překvapen, ale po dalším osudu trofeje jsme už radši ráno nepátrali. Možná byla umístěna v nějaké neprodyšné vitríně, kdo ví. 
Dárky pro kapelu letos tvořily tři páry tlustých pletených proužkovaných ponožek pro pány (aby nám nenastydli) a celkem tři tlusté pletené ponožky (tj. 1,5 páru) pro Jindřišku, protože je nejvíc zimomřivá. František obdržel malou flašku fernetu, poněvadž chodí v krátkých kalhotkách i v zimě a ponožky nepotřebuje, ale nějak se taky uvnitř zahřívat musí.
Měli jsme krásný velký oheň, okolo kterého jsme se letos sesedli už navečer, dřív než loni, abychom si víc užili zpívání a povídání, bylo docela teplo, takže několik nejotužilejších vydrželo až do rána. Díky počasí jsme ani nestihli pustit si videokazety, připravené spíš pro deštivou variantu počasí, ale to nevadí, pustíme si je příště. Prodali se i objednané nové zpěvníky za trochu nižší cenu, rozdali jsme pár CD s fotkami kapely, které vytvořil Petr Novotný pro loňský podzimní sraz v Brně a které zbyly, i nové plakáty - ty až ráno k česnečce. Kdo je nemá, nebojte se, máme jich dost a vezmete si je příště.
Takže vám co jste přijeli - díky, že jste vážili cestu, a vy co jste nemohli nelitujte, není to naposledy!!! A ještě, děkuju za všechny maily, pohledy a dopisy, které pak následovaly, radost mi udělaly opravdu všechny, ale ty nejhezčí jsem musela dát přečíst i kapele, aby viděli, že to nebyl promarněný den, ale že na něj spousta lidí bude v dobrém vzpomínat.

Čtvrté setkání
(nahrávání živého koncertu Žalmana a spol. v Brně - Juliánově, v Dělnickém domě, v pátek 13. prosince 2002)

Bylo to těsně před vánoci, pořádně mrzlo, nicméně přesto zhruba padesát kamarádů opustilo nedopečené cukroví a odložilo shánění dárků a přijeli. Přijely i obě naše kamarádky ze Slovenska a kolem šesté už jsme byli pěkně v teple, s pohoštěním i dobrým vínkem, které na nás díky Františkovi čekalo. No a pak následovaly zhruba tři hodiny nahrávání, v pohodě a legraci, s přestávkami, abychom se my i kapela trochu zmátořili. No bylo to zajímavé, na památku nám zůstaly malé zpěvníčky, Hodinu usmíření už teď všichni perfektně ovládáme (ta byla při nahrávání zakletá a musela se třikrát opakovat, což nám tedy vůbec nevadilo, naopak).
A když to všechno úspěšně skončilo, přesunuli jsme se naproti do útulné hospody, kde to s námi vydrželi až do rána, dali nám najíst i napít, Žalman si trochu obešel nové členy fanklubu a rozdali jsme dárková CD, které pro nás připravil Petr Novotný - dalo mu to velkou práci, ale myslím, že nám to všem udělalo zrovna tak velkou radost. Až na to, že v té horlivosti a zřejmě i díky pátku třináctého, kdy jsem si dělala z tohohle dne legrácky, jsme rozdali ten druhý štůsek CD, na kterém nic nebylo. No ale už je to spravené a já si vzala ponaučení, že černé kočky přes cestu a pátky třináctého se nemají podceňovat. Pak jsme se odebrali na ubytovny a nikdo se v ranním Brně neztratil, takže bych řekla, že to byla docela fajn akce. A musím poděkovat Dáše Mildeové, naší kamarádce z fanklubu, která s tím strávila zrovna před vánoci spoustu času, zamluvila ubytování i hospodu a vůbec nám hodně pomohla.
Ještě musím zmínit koncert na brněnském náměstí den předtím, ve čtvrtek, ten se také moc povedl, ačkoliv strašně mrzlo a Petr měl na choulostivých místech omotaný Jindřiščin červený kostkovaný šál, který mu rozkošně vykukoval vpředu i vzadu pod svetrem. František Linhárek i tady projevil neobyčejnou starostlivost a hned po koncertě, kdy jsme se snažili odlepit z místa a trochu rozmrznout, nám přinesl ojíněná eskyma. Ale protože je všechno relativní, zdály se nám v tu chvíli pěkně teploučká a rychle jsme je snědli, aby si to nerozmyslel. Něco podobného zřejmě nutí lidi lézt v mrazu do potoka a bídně tam zahynout. My to díky bohu přežili a kapela taky. V Brně bylo zkrátka dobře.

Třetí setkání
(1. května 2002 ve Čtyřkolech na Sázavě v hospodě u Novotných)

Druhé setkání
(31. prosince 2001 v Telči)

Druhé setkání bylo jen improvizované a sešlo se nás kolem čtyřiceti v rámci Silvestra v Telči - ale užili jsme si pěknou muziku i krásné zimní prostředí zasněžené Telče s teplou čočkovou polévkou na náměstí, která byla dokonce zadarmo. Po těch všedních dnech a práci to bylo trochu jako pohádka a myslím, že nikdo nelitoval té strastiplné cesty zavátými silnicemi. Žalmanova kapela, Poupata a Jeroným Lešner vystoupili  dole ve  sklepě a kdo jste tam byl, tak nemusím říkat, že tam bylo domácky příjemně, jídlo i pití v ceně vstupenek a pak i čas na povídání s společné zpívání. Kolem jedné po půlnoci jsme se přemístili do hostince Pod kaštany i s kapelou a ještě poseděli. Trochu vázla rychlost obsluhy a tak jsme ani moc neutratili, ani se neopili, nicméně Nový rok nastal stejně. Přejeme Vám do něj hlavně klid a pohodu, a to samé přejeme naší oblíbené kapele - ať se jim všem daří pracovně i soukromě.  

První společné setkání
(Praha Strahov 13. října 2001)

To byl jednou jeden maličký strahovský stadionek s hospodou, v té hospodě jeden náš kamarád, před hospodou posezení s ohništěm a už to bylo jasné. Datum padlo na 13. října, ale ta třináctka se tentokrát  ukázala ve svém nejlepším světle. Od rána svítilo slunce, bylo pěkně a teplo, modré nebe, nikdo nezabloudil, a tak se nás  mezi třetí a čtvrtou odpoledne  sešlo požehnaně -  65 členů fanklubu a 17 hostů, a ze skupiny  Žalman a spol. dorazili všichni v pořádku a bez úhony. Ačkoliv hospoda praskala ve švech, probíhalo všechno v klidu a s dobrou náladou, počínaje přípitkem. Přemek s Honzou se ujali focení a natáčení filmu - pár fotek už tu máme a časem je ještě můžeme doplňovat, guláše byl obrovský hrnec a tak mohl zazvonit zvoneček, aby ohlásil první a jedinou povinnost - společnou fotku všech zúčastněných. Málem jsme se na ni nevešli, ale vzhledem k Honzovu obratnému šplhání po starých štaflích, postavených na hřišti, se to nakonec povedlo. Určitě se tam všichni  poznáte!
Přestože nejsme na světě dlouho, měli jsme na začátek hned tři zajímavé události:
- přítomen byl ve svém kočárku náš nejmenší člen Ondrášek (už se nám jako člen fanklubu narodil), který dostal od Žalmana přáníčko a křížek pro štěstí.  Všechny písničky znal už dávno před narozením, po celou dobu byl moc hodný a tak mu ještě jednou přejeme do života hodně štěstí a pěkné muziky.  
- naše kamarádka Vlaďka přijela sama až z Bratislavy a díky ní jsme tedy měli tohle první setkání  až na mezinárodní úrovni
- oslavit své dvacáté druhé narozeniny v rodinném kruhu fanklubu se rozhodla Monika, a i jí Žalman popřál a předal blahopřání.

www.zalman.cz           Design CSS: LR